III.ÚS 3453/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3453/14 ze dne 16. 6. 2015 N 113/77 SbNU 665 Rozhodování obecných soudů o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 16. června 2015 sp. zn. III. ÚS 3453/14 ve věci ústavní stížnosti T. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, Ostrava 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44 a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 31. 10. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že současně jimi bylo zasaženo do jeho práva na majetek chráněného čl. 11 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 35 000 Kč a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrzen a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že soudní rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, kterým měla být stěžovateli škoda způsobena, nebylo nezákonné, neboť k jeho změně vedla zjištění učiněná doplněným dokazováním, nadto uplatnění daného nároku představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 "starého" občanského zákoníku. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že okresní soud v řízení zjistil, že v důsledku rozhodnutí okresního soudu vydaného v opatrovnické věci sp. zn. 0 P 753/2009 (dále jen "opatrovnický soud") přeplatil na výživném pro svého nezletilého syna J. B. žalovanou částku (tj. 35 000 Kč), ale že dané rozhodnutí, vykonatelné bez ohledu na právní moc, nebylo nezákonné. Vyšel přitom ze skutečnosti, že výše škody byla sice prokázána, ale ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nedopadá na případy, kde důvodem změny rozhodnutí byly skutečnosti, které nastaly až po jeho vydání nebo které nastaly před jeho vydáním, ale uplatnily se až po jeho vydání, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4249/2010. V daném řízení musel odvolací soud doplnit dokazování ohledně stěžovatelových příjmů a prvostupňové rozhodnutí změnil právě v důsledku tohoto doplněného dokazování, které neměl soud prvního stupně k dispozici. Ač stěžovatel v odvolání namítl, že se uvedený judikát na danou věc nevztahuje, krajský soud se s názorem okresního soudu v tomto směru ztotožnil. 5. Tyto závěry podle stěžovatele však neodpovídají opatrovnickému spisu ani rozsudku krajského soudu vydanému v opatrovnické věci. V ní totiž od počátku tvrdil, že jeho měsíční příjem se pohybuje okolo 9 000 až 10 000 Kč, čemuž také svědčily důkazy, a k takovému závěru dospěl i odvolací soud. Okresní soud přitom vytvořil "těžko uvěřitelnou konstrukci", že by se tento příjem mohl pohybovat okolo 40 000 Kč měsíčně, když porovnal hrubý příjem matky nezletilého s obratem stěžovatele, podílem těchto dvou cifer vynásobil matkou udávaný měsíční příjem, výsledek volnou úvahou upravil a toto prohlásil za jeho příjem. Takto jednak porovnával neporovnatelné, jeho výpočty byly logicky pomýlené a "závěrečné revize výsledku nepodložené vůbec ničím", jednak výsledek jeho úvahy byl v přímém rozporu s daňovým přiznáním, které bylo provedeno jako důkaz. Z opatrovnického spisu je zjevné, že nepřezkoumatelnost a nesprávné hodnocení důkazů jsou důvody, pro které tehdy odvolání podával, z rozhodnutí odvolacího soudu je pak zřejmé, že jeho odvolání bylo z těchto důvodů vyhověno, neboť se v něm mimo jiné uvádí, že okresní soud z vcelku dostatečně zjištěného skutkového stavu nerespektováním ustanovení § 132 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu učinil právní závěry, které se ve vztahu k určení výživného neopírají o prokázaný skutkový stav, a jeho konstrukce stran příjmové situace otce je spekulací, kterou nelze akceptovat. Okresní soud tedy měl dostatek informací, ale jeho úvahy a vývody s těmito informacemi nekorespondovaly. 6. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že ve svém rozhodnutí formuloval neakceptovatelnou tezi, podle níž uplatnění nároku lze posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť újma v podobě přeplaceného výživného ve prospěch nezletilého, která nastala v jeho majetkové sféře, byla vyvážena ziskem v majetkové sféře blízké osoby. Podle stěžovatele jde o projev nedostatku právního citu, resp. o "zvrácenou aplikaci práva", kdy opatrovnický soud vydal nesprávné, resp. nemravné a nezákonné rozhodnutí, kterým mu byla způsobena škoda, přičemž domáhat se náhrady by mělo být v rozporu s dobrými mravy. III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 7. Okresní soud v podstatě jen odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil svůj názor, že k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou specifikována v ústavní stížnosti, nedošlo. 8. Krajský soud odmítl, že by v odvolacím řízení došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, s tím, že se nedopustil žádného procesního pochybení, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se měl velmi pečlivě a podrobně vypořádat se všemi dovolacími námitkami, shodnými s důvody v ústavní stížnosti. Má-li stěžovatel na věc jiný názor, okolnost, že závěr krajského soudu považuje ze svého subjektivního pohledu za nesprávný, nemůže znamenat, že by k odlišnému závěru musel (krajský soud) dospět pouze za cenu porušení ústavních práv stěžovatele. 9. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se nevyjádřilo a postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdalo. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil. IV. Formální předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují nový hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 12. V souzené věci stěžovat