III.ÚS 3457/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3457/14 ze dne 26. 4. 2016 N 77/81 SbNU 311 Návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 3457/14 ve věci ústavní stížnosti Jana Kroupy, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti jinému zásahu blíže neoznačeného orgánu veřejné moci spočívajícímu v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stěžovatele, proti jinému zásahu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícímu v odmítnutí poskytnutí informace o odposlechu podle § 88 odst. 8 trestního řádu, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2015 č. j. 4 Pzo 1/2015-26, jakož i ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 88 odst. 8 a 9 trestního řádu, za účasti A) Nejvyššího soudu a B) Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jako účastníků řízení a 1. Okresního soudu v Ostravě a 2. Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení. I. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. března 2015 č. j. 4 Pzo 1/2015-26 a proti jinému zásahu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícímu v odmítnutí poskytnutí informace o odposlechu podle § 88 odst. 8 trestního řádu se zamítá. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. III. Návrh na zrušení ustanovení § 88 odst. 8 a 9 trestního řádu se odmítá. Odůvodnění I. Namítaná porušení základních práv 1. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") doručeným Ústavnímu soudu dne 31. října 2014 stěžovatel brojil proti jinému zásahu orgánů veřejné moci spočívajícímu v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stěžovatele, v němž spatřoval porušení práva na svobodu projevu podle článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), porušení práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle článku 7 odst. 1 Listiny a článku 8 Úmluvy, jakož i porušení práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle článku 10 odst. 2 Listiny. Stejným návrhem rovněž brojil proti postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále také "policejní orgán"), kterým mu policejní orgán odmítl poskytnout informace o odposlechu podle § 88 odst. 8 trestního řádu a který podle názoru stěžovatele vyústil v porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy a v porušení jeho práva na účinné prostředky nápravy dle článku 13 Úmluvy. 2. Druhým návrhem, který Ústavní soud obdržel dne 11. května 2015 (původně evidován pod sp. zn. II. ÚS 1371/15), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2015 č. j. 4 Pzo 1/2015-26, jímž byl odmítnut jeho návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Uvedeným usnesením bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, právo na účinné opravné prostředky dle článku 13 Úmluvy, právo na svobodu projevu dle článku 17 Listiny a článku 10 Úmluvy, právo na nedotknutelnost osoby a soukromí podle článku 7 odst. 1 Listiny a článku 8 Úmluvy, právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle článku 10 odst. 2 Listiny a také právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem podle článku 13 Listiny. K této ústavní stížnosti stěžovatel připojil rovněž návrh na zrušení ustanovení § 88 odst. 8 a 9 trestního řádu. 3. Usnesením ze dne 11. srpna 2015 č. j. III. ÚS 3457/14-42 rozhodl Ústavní soud v plénu o spojení shora uvedených věcí ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. 4. K oběma shora uvedeným ústavním stížnostem zaslal stěžovatel dodatečně další doplňky. V doplnění ze dne 20. 5. 2015 stěžovatel sdělil Ústavnímu soudu, že se mu podařilo zjistit, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu týkající se jeho mobilního telefonu byl nařízen soudcem Okresního soudu v Ostravě Mgr. Lukášem Delongem dne 20. 7. 2011, a to na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Mgr. Rostislava Bajgera. V doplnění ze dne 20. 8. 2015 stěžovatel sdělil, že Okresní soud v Ostravě vydal dva příkazy k odposlechu jeho mobilu: a) příkaz ze dne 14. června 2011 sp. zn. 0 Nt 5863/2011/V V 155/2011, který byl vydán na dobu od 14. června 2011 do 14. října 2011; b) příkaz ze dne 13. ledna 2012 sp. zn. 0 Nt 5810/2012/V V 22/2012, který byl vydán na dobu od 16. ledna 2012 do 16. února 2012. II. Skutkové okolnosti projednávané věci 5. Z odůvodnění ústavních stížností se podává, že stěžovatel je investigativním novinářem, přičemž v době, kdy mělo dojít k tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv, byl pracovníkem vydavatelství MAFRA, a. s., vydavatele deníku Mladá fronta DNES, později novinářem společnosti CET 21, spol. s r.o., provozovatele televize NOVA, následně novinářem Českého rozhlasu. 6. Zásahu Ústavního soudu se stěžovatel domáhá, neboť získal informaci o tom, že v roce 2011 byl nařízen odposlech a záznam jeho telekomunikačního provozu ohledně telefonního čísla, které používá jak pro pracovní, tak pro soukromé účely. O domnělém odposlechu svého telefonu se stěžovatel dozvěděl z neoficiálních zdrojů a má za to, že byl nařízen pouze z toho důvodu, aby byl zjištěn jeho novinářský informační zdroj. Domnívá se, že k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu došlo v souvislosti s vydáním jeho článku uveřejněného dne 11. května 2011 v deníku Mladá fronta DNES pod názvem "Svědectví: Dalík si řekl o 480 milionů za pandury", v němž byla uvedena informace o tom, že Mladá fronta DNES získala protokol z výslechu jednoho ze svědků v uvedené kauze. O několik měsíců později byl stěžovatel vyzván policejním orgánem k podání vysvětlení podle § 158 trestního řádu, při kterém byl tázán na to, od koho a jakým způsobem získal v článku citovaný protokol o výslechu svědka, na což stěžovatel odmítl odpovědět s odkazem na ochranu novinářského zdroje. 7. Následně dne 26. července 2014 uveřejnil deník Právo článek s názvem "Policie odposlouchávala novináře: redaktora Práva a Janka Kroupu", v němž byla uvedena informace o tom, že Okresní soud v Ostravě nařídil odposlech stěžovatele v souvislosti s vyšetřováním úniku zmíněného protokolu o výslechu svědka. Jak uvádí stěžovatel, tuto informaci měla následně zveřejnit také další média. 8. V návaznosti na to zaslal dne 31. července 2014 stěžovatel žádost o poskytnutí informace o jeho případném odposlechu Policii České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále též jen "ÚOOZ"), k rukám ředitele plk. Roberta Šlachty. Ten stěžovateli dopisem ze dne 29. srpna 2014 sdělil, že podle § 65 odst. 1 trestního řádu není oprávněnou osobou, která by mohla nahlížet do spisu. Dále uvedl, že sdělení stěžovatelem požadovaných informací upravuje § 88 odst. 8 trestního řádu, přičemž "v konkrétní trestní věci, ve které bylo prováděno prověřování dle § 158 odst. 3 trestního řádu týkající se úniku protokolu o výslechu svědka S. S., není možné s odkazem na ustanovení § 88 odst. 9 trestního řádu informace o odposleších dotčených osob poskytnout". 9. Dne 21. ledna 2015 podal stěžovatel Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a zároveň podnět k předložení věci Ústavnímu soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. března 2015 č. j. 4 Pzo 1/2015-26 návrh odmítl analogicky podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustný. Dovodil totiž, že možnost podat návrh na přezkum zákonnosti odposlechu má pouze osoba, která byla po pravomocném skončení věci o nařízení odposlechu oficiálně informována příslušným orgánem ve smyslu § 88 odst. 8 trestního řádu. Před pravomocným skončením věci, v níž byl vydán příkaz k odposlechu, a bez následného zaslání informace příslušným orgánem osobě uvedené v § 88 odst. 2 trestního řádu, nelze podle názoru Nejvyššího soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu k Nejvyššímu soudu podat. Nejvyšší soud nepovažoval za nutné vyhovět ani druhému požadavku stěžovatele, tedy podnětu k předložení věci Ústavnímu soudu, neboť nepřijal názor, že by současná právní úprava obsažená v ustanovení § 88 trestního řádu byla protiústavní. Poukázal přitom na to, že za určitých okolností je akceptova