III.ÚS 3462/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 N 184/79 SbNU 91 Uložení pokuty v rámci výkonu rozhodnutí ve věci střídavé péče   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 13. října 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 ve věci ústavní stížnosti J. U., zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, se sídlem kanceláře Dlouhá 13, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014 č. j. 55 Co 363/2014-904 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2014 č. j. 41 P 80/2011-812, jimiž byl nařízen výkon rozhodnutí o svěření dítěte do střídavé výchovy uložením pokuty 9 000 Kč stěžovatelce, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a T. U., zastoupeného JUDr. Alenou Křičkovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Na Krčské stráni 68, a nezletilého L. U., zastoupeného Úřadem městské části Praha 19, Železnobrodská 764, Praha 9, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014 č. j. 55 Co 363/2014-904 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2014 č. j. 41 P 80/2011-812 byla porušena základní práva stěžovatelky, a to právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života garantované čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014 č. j. 55 Co 363/2014-904 se ruší. III. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2014 č. j. 41 P 80/2011-812 se ruší. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Včas učiněným podáním splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") a rovněž v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"). Stěžovatelka měla za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na ochranu před zasahováním do rodinného života, které je garantováno čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. Tohoto zásahu se obecné soudy měly dle stěžovatelky dopustit porušením limitů, v nichž lze realizovat státní moc, jak plyne z ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 41 P 80/2011 a dalších vyžádaných vyjádření zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2011 č. j. 55 Co 502/2010-406 Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 3. 2010 č. j. 25 Nc 544/2007-294. Tímto rozsudkem byl nezletilý syn stěžovatelky svěřen do střídavé péče obou rodičů. Dne 21. 10. 2013 podala stěžovatelka návrh na změnu výchovy. Dne 30. 4. 2014 podal otec návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty, neboť mu stěžovatelka syna opakovaně nepředala, čímž měla porušit pravidla stanovená soudem v rozhodnutí o střídavé péči. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud nařídil stěžovatelce ve smyslu ustanovení § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, výkon rozhodnutí uložením pokuty v celkové výši 9 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že má za to, že stěžovatelka neučinila nic pro to, aby došlo k předávání syna. Dále soud uvedl, že nezjistil žádné závažné skutečnosti, které by otce vylučovaly z výchovy syna, které by byly důvodem pro podstatné omezení styku mezi nimi. 3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které městský soud neshledal důvodným, a rozhodnutí obvodního soudu usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, potvrdil. Městský soud se ztotožnil s tím, že ze zjištěných skutečností nevyplynulo nic, co by odůvodňovalo závěr, že není možno realizovat styk otce se synem z vážných důvodů. 4. Vzhledem k tomu, že v postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem je nezletilý syn stěžovatelky, jmenoval mu Ústavní soud opatrovníka ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 469 zákona o zvláštních řízeních soudních a § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tímto opatrovníkem byla jmenována městská část Praha 19 (dále jen "opatrovník"). II. Argumentace stran 5. Po rekapitulaci skutkových okolností stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že postup obecných soudů nebyl spojen s řádným dokazováním, což mělo za následek zásah do jejích, shora uvedených, základních práv. Ve stížnosti uvádí, že nijak nebránila styku syna s otcem a k nepředání došlo pouze v důsledku synova vlastního rozhodnutí. Dle názoru stěžovatelky mají orgány veřejné moci aplikovat donucovací prostředky účelně a tak, aby reflektovaly konkrétní případ a jejich použití bylo důvodné. Stěžovatelka se domnívá, že nijak nebránila styku syna s otcem a ani jinak neznemožňovala jejich styk. Proto sankce uložená jako následek znemožnění styku dítěte s druhým rodičem postrádá zákonné opodstatnění. Na základě těchto skutečností stěžovatelka předpokládá, že nařízením výkonu rozhodnutí uložením pokut, aniž by pro to byl důvod, neboť nijak nebránila výkonu soudního rozhodnutí o péči o nezletilé dítě, došlo k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, protože soudy nepostupovaly v mezích stanovených zákonem. V důsledku toho stěžovatelka namítá zásah do práva na ochranu rodinného života, jak plyne z ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny. 6. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od obvodního soudu příslušný spis a od účastníků řízení vyjádření. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 6. 2015 uvádí, že závěr o tom, že se syn odmítá s otcem stýkat, nevyšel v řízení před obecnými soudy najevo, navzdory provedenému pohovoru s nezletilým. Dále městský soud uvedl, že není přesvědčen, že výhrady stěžovatelky k rozsahu skutkových zjištění, k právnímu posouzení věci či k samotnému odůvodnění usnesení mají dostatečný ústavní přesah. Opatrovník ve svém vyjádření ze dne 12. 6. 2015 uvedl, že z jeho pohledu je v současné době prokázáno, že stěžovatelka nebránila styku syna s otcem. Opatrovník dále uvedl, že syn trvá na tom, že ve svém odmítání stýkat se s otcem nebyl nijak motivován stěžovatelkou. Obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 19. 6. 2015 uvedl, že při vydávání usnesení napadeného ústavní stížností vycházel ze skutkového stavu odůvodňujícího závěr, že uložení pořádkových pokut je namístě. Domníval se, že dlouhodobé přerušení či dokonce ztráta kontaktu s otcem by mohla vést k úplnému přetrhání citových vazeb mezi dítětem a otcem. Dále obvodní soud uvedl, že následně se situace změnila a nyní již soud akceptuje změnu poměrů a má za to, že odmítání styku s otcem je projevem vlastní vůle syna. Otec, v postavení vedlejšího účastníka řízení, ve svém vyjádření ze dne 14. 7. 2015 vyjádřil výhrady proti postupu obecných soudů ve věci samé. Dále uvedl, že popis skutečností vyjádřený v ústavní stížnosti není objektivní a pravdivý. Na závěr svého vyjádření konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť bylo povinností stěžovatelky vysvětlit synovi, byť důrazně, že je nezbytné respektovat pravomocné rozhodnutí soudu o péči o něj. 7. Ústavní soud neshledal ve vyjádřeních žádné skutečnosti či tvrzení, které by již nebyly reflektovány ústavní stížností. Také vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti nakonec vyhověl, nepovažoval za nutné vyzvat stěžovatelku k replice k těmto vyjádřením. III. Řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud považuje za důležité zmínit, že předmětem ústavněprávního přezkumu jsou pouze rozhodnutí určená v záhlaví. Ústavní soud se nijak nevyjadřuje k meritorní stránce řízení vedeného před obvodním soudem. Dále považuje za nutné připomenout, že z ústavněprávního hlediska je možné hodnotit rozhodnutí obecných soudů pouze ve vztahu ke skutečnostem, které jim byly známy. Jakékoli další skutečnosti, které stěžovatelka, vedlejší účastník, případně obvodní soud Ústavnímu soudu zaslali a které vyšly najevo či se odehrály až po rozhodnutí obecných soudů, nemohou mít v této věci vliv na přezkum rozhodnutí prováděný Ústavním soudem. 9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost ve smyslu formálních podmínek, které klade zákon o Ústavním soudu, a shledal, že jsou splněny. 10. Ústavní soud zhodnotil všechny okolnosti projednávaného případu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 11. Předmětem přezkumu prováděného Ústavním soudem jsou rozhodnutí, kterými se stěžovatelce ve smyslu ustanovení § 502 odst. 1 zákona o zvláštníc