III.ÚS 3491/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3491/14 ze dne 5. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Bělohlávka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014 č. j. 70 Co 224/2014-295, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 5. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně se stěžovatel domáhal toho, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2013 č. j. 18 C 262/2012-211 bylo ke stěžovatelově žalobě směřující proti ACQUIRE CZ, s. r. o., určeno, že stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky, ve výroku blíže specifikované, a žalované bylo uloženo zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 42 026 Kč. 3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení změněn tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení, a dále jím bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Oba nákladové výroky odůvodnil městský soud tak, že i když měl stěžovatel procesní úspěch, není namístě podle § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") mu náhradu nákladů řízení přiznat. Důvody zvláštního zřetele hodné měly dle městského soudu spočívat v tom, že veškeré listiny, které byly podkladem pro změnu zápisu předmětné bytové jednotky v katastru nemovitostí, dobrovolně podepsal, a podílel se tak na neplatnosti kupní smlouvy, zajišťující stěžovatelův závazek ze smlouvy o půjčce a mající povahu tzv. propadné zástavy, i na tom, že podle ní byla provedena změna zápisu v katastru nemovitostí. Současně městský soud upozornil, že se stěžovatel staví do pozice oběti jednání žalované, přitom si od ní půjčil finanční prostředky, které ve sjednané lhůtě nevrátil, a neučinil tak ani do současné doby. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je "nepodnikatelem" a právně nevzdělanou osobou a že žalovaná je ovládána právně vzdělanými osobami špatné pověsti (bývalým a současným advokátem), že si od ní půjčil 500 000 Kč, a protože půjčku ve sjednaném termínu neuhradil, byla na základě kupní smlouvy, podepsané při sjednání půjčky, žalovaná zapsána jako vlastník předmětné bytové jednotky do katastru nemovitostí. Následně podal žalobu na určení vlastnického práva a byl v tomto ohledu před soudy obou stupňů úspěšný. 5. Následně stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení "z hlediska ústavního práva pokulhává z hlediska principu logiky principu spravedlnosti", že je právně nevzdělaný "nepodnikatel", že je třeba na něj pohlížet jako na spotřebitele, že naopak žalovaná je ovládána osobami právně vzdělanými, neoprávněně podniká v půjčování peněz, přičemž používá nekalé praktiky (lichvářské schéma poskytnutí půjčky), že namísto vymáhání dluhu se chovala jako vlastník bytové jednotky (podala žalobu na její vyklizení), a tím si přivlastňovala hodnoty značně převyšující jeho závazek. Upozorňuje, že je-li sjednána propadná zástava, vždy se jedná o smlouvu, na níž participuje jak "lichvář", tak jeho oběť, a ve většině případů dochází i k nesplácení půjčky. Za této situace by v takovýchto případech podle logiky příslušného senátu městského soudu nikdy nemohlo být rozhodováno podle úspěchu ve věci, opak je však pravdou, neboť takto obecné soudy rozhodují téměř bezvýjimečně. V této souvislosti stěžovatel poukázal na řadu rozhodnutí (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1685/2014) s tím, že postup městského soudu působí v tomto kontextu excesivně a porušuje právní jistotu (že ve skutkově stejných věcech bude rozhodováno stejně). 6. Podle stěžovatele součástí práva na spravedlivý proces je spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení, a pokud městský soud stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal, dal tím najevo, že jednání žalované nepovažuje za jednání společensky škodlivé. Jeho bagatelizací pak dává všem lichvářům zprávu, že jejich konání se může vyplatit, neboť nebudou "potrestáni" v podobě povinnosti nahradit náklady řízení. Zcela neadekvátním se daný postup jeví být z toho hlediska, že jde o spotřebitelský vztah, kde stát svou vlastní právní regulací dal najevo, že je tady nutná zvýšená ochrana spotřebitele jako slabší strany. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 8. Otázkou však je, zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, konkrétně zda nebylo jeho povinností podat dovolání, jež by mohlo v dané věci představovat mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. § 236 odst. 1, § 237 o. s. ř.). Tak by mohlo být za předpokladu, že by nebylo (objektivně) nepřípustné na základě ustanovení § 238 o. s. ř., v daném případě konkrétně podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 9. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu mj. ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem rozhodnutí, jež se takové věci týkalo [viz usnesení ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3164/2013 (tato i následující rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz)]. V situaci, kdy nebyla žádnému z účastníků řízení soudy nižších stupňů náhrada nákladů přiznána, je pak pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto dovolateli podle dovolání odepřely (viz např. usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/2014). 10. V daném případě odvolací soud odepřel stěžovateli jednak náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 42 026 Kč, jež mu byla soudem prvního stupně přiznána, jednak náhradu nákladů odvolacího řízení, kde stěžovatel uplatnil odměnu advokáta za 2 úkony právní služby (zřejmě po 3 100 Kč) včetně dvou paušálních náhrad (po 300 Kč) a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % (č. l. 292 soudního spisu), což v součtu představuje částku přesahující výše uvedený limit (a to o 254 Kč). 11. Nejvyšší soud však v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že přípustnost dovolání je třeba posuzovat zvlášť k (samostatně stojícímu) nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se týká náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, a zvlášť k (samostatnému) nákladovému výroku, který se týká náhrady nákladů odvolacího řízení (viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 33 Cdo 456/2014 a ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1405/2014, usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. 32 Cdo 846/2014 a ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1604/2014); z jiných rozhodnutí však lze vyvodit, že naopak rozhodující má být součet příslušných částek (viz např. usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013, ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1397/2014a ze dne 22. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1529/2014). 12. Za této situace nelze stěžovateli klást plně k tíži, že dovolání nepodal, na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že o přípustnosti dovolání náleží rozhodnout pouze dovolacímu soudu (§ 239 o. s. ř.), přičemž Ústavní soud - zvláště v některých případech - nemůže jeho rozhodnutí dostatečnou měrou předjímat; konkrétně v dané věci přípustnost dovolání závisí na otázce (ne)sčítání nákladových náhrad a případně také na správnosti výpočtu výše nákladů nalézacího řízení soudem prvního stupně a na stanovení výše nákladů odvolacího ř