III.ÚS 3529/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3529/14 ze dne 11. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Anny Mazurekové a 2. Antona Mazureka, obou zastoupených JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2013 č. j. 57 Co 193/2013-125 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. října 2012 č. j. 9 C 279/2010-97, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a projednání mimo pořadí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 4. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2014, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně požádali Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby se usnesl, že se při projednání ústavní stížnosti nebude řídit pořadím, v jakém mu návrhy došly. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby žalovaná obec Zděchov byla povinna odprodat jim nově vzniklý pozemek označený parc. č. X1 dle geometrického plánu pro rozdělení pozemků č. 455-100/2008 ze dne 4. 3. 2009, vyhotovený Ing. Vlastimilem Duškem (výrok I), a aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelům částku 16 300 Kč (výrok II), dále jím pak bylo rozhodnuto, že se státu nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19 980 Kč (výrok IV). 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu ve výroku I a II potvrzen, ve výrocích III a IV byl změněn tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 7 740 Kč, a dále jím bylo stěžovatelům uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 465 Kč. 4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 236/2014-184 bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuto dovolání stěžovatelů, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a pokud jím byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 16 300 Kč, nebylo navíc dovolání přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že prokázali zápisem z 12. zasedání zastupitelstva žalované obce Zděchov, které se konalo dne 23. 11. 2007, přípisem žalované ze dne 29. 11. 2007 i výslechy účastníků, že žalovaná učinila veřejný příslib, že jim odprodá část pozemku parc. č. X2. Na základě doporučení žalované dali zhotovit výše zmíněný geometrický plán, za nějž zaplatily 20 500 Kč, a protože ten řešil zaměření i pozemků dalších zájemců, měli se na jeho úhradě podílet částkou 2 100 Kč, stejně tak jako žalovaná, která jim tutéž částku zaplatila. Poté žalovaná od daného veřejného příslibu odstoupila s tím, že se zájemci o odkoupení obecního pozemku mají dohodnout o hranicích nově vzniklých pozemků, načež přes řadu jejich výzev k převodu pozemku nedošlo. 6. V návaznosti na to stěžovatelé tvrdí, že z provedeného dokazování měla vyplynout oprávněnost tohoto jejich požadavku a že ačkoliv - s poukazem na § 850 a násl. ("starého") občanského zákoníku a komentář k občanskému zákoníku na str. 2193 nakladatelství C. H. Beck, vydání první - argumentovali, že jde o veřejný příslib k odprodeji předmětné nemovitosti, okresní soud se s tímto názorem neztotožnil, neboť dle jeho názoru šlo o úkon subjektu veřejného práva, jenž se obracel na konkrétní osoby - na ně. Tak tomu však nebylo, neboť žalovaná se neobracela pouze na ně, ale na širší veřejnost. Stěžovatelé mají za to, že takové jednání je nesolidní, neboť žalovaná nerealizovala původní záměr a začala zvýhodňovat další zájemce. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla zčásti podána včas (viz ale bod 8) oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (k tomu viz ale bod 9). 8. Podmínku včasnosti podání však ústavní stížnost nesplňuje v té části, kde stěžovatelé napadají a domáhají se zrušení výroku II rozsudku okresního soudu, resp. výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl tento výrok potvrzen, neboť v tomto případě bylo dovolání objektivně nepřípustným mimořádným opravným prostředkem (tj. jeho přípustnost nezávisela na uvážení dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a proto dvouměsíční lhůta začala běžet již doručením napadeného rozsudku krajského soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tj. nejpozději dne 28. 8. 2013, kdy tento rozsudek nabyl právní moci, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 6. 11. 2014. 9. Otázkou také je, zda ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím soudů nižších stupňů lze ústavní stížnost považovat za přípustnou, neboť to předpokládá vyčerpání dovolání podle § 236 a násl. o. s. ř., jakožto mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, k němuž může dojít pouze za předpokladu, že bude stěžovatelem "řádně" uplatněn, tedy způsobem předpokládaným zákonem. V tomto ohledu současná praxe Ústavního soudu "toleruje", není-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. vymezí-li dovolatel - v návaznosti na to - vadně důvody dovolání či to, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. [srov. bod 21 a násl. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Možno podotknout, že takovýto procesní postup je v podstatě nutností. Ústavní soud vyslovil, že před podáním ústavní stížnosti je třeba vždy vyčerpat dovolání, nejde-li samozřejmě o případ, kdy je "objektivně" nepřípustné [srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)], čímž současně poskytl jistotu účastníkům řízení, že posléze podaná ústavní stížnost nebude ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů pro opožděnost odmítnuta; účastníci tak nejsou nuceni řešit poměrně složitou otázku, zda by uvažované dovolání bylo postaveno na zákonem předpokládaném dovolacím důvodu (a případně "pro jistotu" podávat souběžně s ním ústavní stížnost), resp. Ústavní soud nemusí posuzovat, zda námitky obsažené v ústavní stížnosti takový dovolací důvod naplňují, či nikoliv (a tedy zda stěžovatel nepochybil, pokud dovolání neuplatnil), a to s rizikem vzniku nežádoucí diskrepance mezi názorem svým a názorem Nejvyššího soudu. Vzhledem k aktuální právní úpravě (a teprve se vytvářející judikatuře Nejvyššího soudu po zásadní změně úpravy § 237 o. s. ř.) se z hlediska dovolatelů nejeví jako jednoduchý úkol dostát požadavkům stran některých obsahových náležitostí dovolání, zvláště pak těch, jež souvisí právě s otázkou uplatnění adekvátního dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), což zatím nutí Ústavní soud brát tuto okolnost (zčásti objektivního rázu) na zřetel. Poněkud jiná situace ovšem nastává, jestliže příslušný nedostatek vznikne tak, že dovolatel postupuje podle nesprávné právní úpravy, zde konkrétně podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 (tento závěr Nejvyššího soudu přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybňují a jeho rozhodnutí nenapadají); v takovém případě se totiž zjevným pochybením samotní dovolatelé (zpravidla) připravují o to, aby se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání, resp. uplatnění adekvátního dovolacího důvodu a naplnění obsahových náležitostí dovolání ve smyslu posledně citovaného ustanovení, mohl vůbec zabývat, takže lze sotva dospět k závěru, že by zde rozhodování Nejvyššího soudu bylo nějak nepředvídatelné. Nicméně toto v souzené věci až tak podstatné není, neboť jsou dány i jiné důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti (viz níže), a proto Ústavní soud ponechal tuto otázku stranou. Současně však touto cestou pro futur