III.ÚS 3541/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3541/14 ze dne 20. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky dynn a.s., se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, zastoupené JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem Uhy 108, Uhy, směřující proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 8. 7. 2014, č.j. 7 VZV 35/2013-481, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 Nt 9/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 8. 7. 2014, č.j. 7 VZV 35/2013-481, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 Nt 9/2014. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 8. 7. 2014, č.j. 7 VZV 35/2013-481, byla podle § 79a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuta opakovaná žádost společnosti dynn a.s., o zrušení zajištění peněžních prostředků na blíže specifikovaných bankovních účtech. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 Nt 9/2014, bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatelky proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 7. 2014, č.j. 7 VZV 35/2013, tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu byla stížnost zamítnuta. II. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jednak její právo na podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále její právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a s ohledem na arbitrární a paušalizovaná odůvodnění rozhodnutí i její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Pokud je zajištěním veškerých prostředků na účtu společnosti znemožněno jakékoliv její další podnikání a je vyřazena i z možnosti účastnit se hospodářské soutěže, pak je dle stěžovatelky zjevné, že takové důsledky jsou ve zřejmém nepoměru k účelu zajištění. Stěžovatelka namítá, že je v postavení, kdy byla objektivně zbavena svého vlastnického práva a v důsledku nedůvodného a neproporcionálního použití zajišťovacího institutu došlo fakticky k její likvidaci. Zajištění veškerých finančních prostředků stěžovatelky mělo za následek to, že nebyla dále schopna účastnit se hospodářské soutěže a její dobrá pověst byla nenávratně poškozena. Stěžovatelka upozorňuje, že použité prostředky trestního řízení tak měly zcela neadekvátní důsledek, konkrétně trvalý zánik právnické osoby. Fakticky, aniž došlo k odsuzujícímu rozsudku, byl podle stěžovatelky reálně vykonán nejvyšší trest, který lze právnické osobě uložit, ač v tomto případě právnická osoba nebyla ani nemohla být trestně odpovědná. Takový postup je podle stěžovatelky jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces. Z hlediska přiměřenosti nelze podle stěžovatelky pominout ani nepřiměřenou délku trestního řízení, přičemž v tomto směru nelze akceptovat ani paušální odůvodnění, že bylo třeba věc objasnit cestou dožádání v rámci mezinárodní justiční spolupráce. Stěžovatelka poukazuje rovněž na povinnost obecných soudů a státního zástupce svá rozhodnutí řádně odůvodnit a racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, k čemuž podle ní nedošlo, když odůvodnění rozhodnutí naopak shledává jako paušální. III. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do pravomoci ostatních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věcech dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08, sp. zn. IV. ÚS 1935/09, sp. zn. IV. ÚS 1054/12, sp. zn. IV. ÚS 941/14 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Ze samotné povahy tohoto institutu vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelný zásah do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se sice o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci legitimní výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014). To, zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo (§ 79a odst. 3 trestního řádu) a majitelům je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění (§ 79a odst. 4 trestního řádu), přičemž proti rozhodnutí o této žádosti je dále přípustná stížnost (§ 79a odst. 5 trestního řádu). Legitimita omezení vlastnického práva je tak průběžně přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014, nález sp. zn. II. ÚS 2823/13 ze dne 25. 11. 2014). Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014). Bezpochyby také platí, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má i jisté časové limity. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Pokud by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. V. S ohledem