III.ÚS 3555/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3555/14 ze dne 25. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Trávníčka, zastoupeného Mgr. Lucií Fialovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2014 č. j. 6 Tdo 858/2014-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 10. listopadu 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy, a také právo na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 10. 2013 č. j. 6 Nt 1401/2013-63 bylo stěžovateli uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a byla mu ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zabrána věc, a to plynová pistole včetně zásobníku se střelivem. Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě návrhu příslušného státního zástupce poté, co stěžovatel měl na policejní služebně vyhrožovat službu konajícím policistům zastřelením, když se odmítli nechat stěžovatelem se svým vybavením zajistit "v zájmu ochrany demokracie" v České republice. Stěžovatel, zastoupený v celém řízení obhájcem se podrobil znaleckému zkoumání a byl vyslechnut i ve veřejném zasedání před okresním soudem. Na základě těchto důkazů dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel trpí duševní chorobou, kvůli níž by bez odpovídající léčby mohl být na svobodě nebezpečný, přičemž sám stěžovatel vyjádřil neochotu užívat medikamenty. Proti zmíněnému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl usnesením ze dne 21. 11. 2013 č. j. 4 To 669/2013-81 s odůvodněním, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů, a to zejména znaleckého posudku a stěžovatelova výslechu, jednal správně, když stěžovateli nařídil léčení v ústavní formě. 3. V předmětném řízení byl stěžovatel, vzhledem k naplnění důvodů nutné obhajoby dle § 36 odst. 4 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zastoupen advokátem JUDr. Josefem Dvořákem. Uvedené usnesení krajského soudu bylo tomuto obhájci doručeno dne 30. 12. 2013 a stěžovateli dne 3. 1. 2014. Dne 22. 1. 2014 však požádal JUDr. Josef Dvořák o zproštění obhajoby z důvodu narušení nezbytné důvěry mezi ním a stěžovatelem. Okresní soud následně usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 6 Nt 1401/2013-93 této žádosti vyhověl, přičemž zároveň stěžovateli ustanovil jako nového obhájce Mgr. Lucii Fialovou. Toto rozhodnutí bylo oběma obhájcům doručeno dne 6. 2. 2014 a nově ustanovené obhájkyni bylo tento den doručeno i usnesení krajského soudu. Dne 24. 2. 2014 bylo usnesení o ustanovení nového obhájce doručeno stěžovateli. Prostřednictvím nově ustanovené obhájkyně podal stěžovatel dne 3. 4. 2014 dovolání. Nejvyšší soud, aniž by se zabýval meritem věci, odmítl dovolání napadeným usnesením jako opožděně podané. Dle názoru Nejvyššího soudu běžela dvouměsíční lhůta k podání dovolání ode dne, kdy bylo rozhodnutí soudu druhého stupně prokazatelně doručeno stěžovateli i jeho obhájci z řízení před soudem druhého stupně, tedy od 3. 1. 2014. Následná změna obhájce dle názoru Nejvyššího soudu neměla na běh lhůty pro podání dovolání vliv. Lhůta pro podání dovolání marně uběhla 3. 3. 2014 a Nejvyšší soud nemohl jinak, než dané dovolání odmítnout. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků 4. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v nesprávném výkladu ustanovení § 265e odst. 3 trestního řádu, kterým Nejvyšší soud nezohlednil změnu obhájce a lhůtu k podání dovolání počítal ode dne, kdy bylo rozhodnutí soudu druhého stupně prokazatelně doručeno stěžovateli a jeho původnímu obhájci. Tento postup Nejvyššího soudu dle stěžovatele vedl k tomu, že nově ustanovená obhájkyně, které bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno dne 6. 2. 2014, měla pouze necelý jeden měsíc k podání dovolání. Dle názoru stěžovatele byla tímto výkladem ze strany Nejvyššího soudu porušena jeho základní práva. Přiměřenost lhůty pro podávání opravných prostředků nelze posuzovat případ od případu. Samotné dotčení základních práv tak stěžovatel spatřuje v obecné rovině v samotné argumentaci Nejvyššího soudu, která dovedena ad absurdum může vést k situaci, kdy v některých složitých případech může mít obhájce na přípravu dovolání pouze několik dní. Takový výklad zmíněného ustanovení je třeba považovat za protiústavní, jelikož stěžovateli nezaručuje přiměřený čas k přípravě obhajoby. Jako jediný možný výklad ustanovení § 265e odst. 3 trestního řádu v případě změny obhájce tak stěžovatel vidí takový, který lhůtu pro podání dovolání počítá od doručení rozhodnutí nově ustanovenému obhájci. Stěžovatel nad to dodává, že ke změně obhájce nedošlo jeho vinou, nýbrž na žádost jeho původního obhájce. Dle názoru stěžovatele nemohl on sám tento proces nijak ovlivnit a nebyl o něm až do dne 24. 2. 2014 zpraven, pročež by mu neměl být k tíži. Dále stěžovatel uvádí, že usneseními soudů prvního a druhého stupně došlo k nezákonnému omezení jeho osobní svobody v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatele nebylo uložení ochranného opatření možné, jelikož z důkazů provedených před těmito soudy nevyplývá, že by stěžovatelův pobyt na svobodě byl nebezpečný, což je zákonným předpokladem uložení takového opatření podle § 96 odst. 1 trestního zákoníku. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil. 5. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. V zaslaném vyjádření odkázal Nejvyšší soud na své předchozí rozhodnutí a uvedl, že již v tomto rozhodnutí náležitě rozvedl důvody pro odmítnutí stěžovatelova dovolání. Nad rámec toho Nejvyšší soud dodal, že ani z hlediska ústavního neshledává lhůtu přibližně jednoho měsíce, kterou měla nově ustanovená obhájkyně k podání dovolání, jako nepřiměřeně krátkou. Dle názoru Nejvyššího soudu tak k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele dojít nemohlo. Nejvyšší soud své vyjádření uzavřel návrhem, aby Ústavní soud odmítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou. 6. V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel odkázal na argumenty prezentované již v ústavní stížnosti. Nad rámec toho podotkl, že obecné soudy mají v souladu s judikaturou Ústavního soudu vykládat zákony takovým způsobem, aby byla zaručena co nejširší míra uplatňování práva na obhajobu. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v