III.ÚS 3571/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3571/14 ze dne 29. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Blanky Mollové, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem se sídlem Eliášova 922/21, 160 00 Praha 6 proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2014 č. j. 29 Cdo 4271/2013-92, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2013 č. j. 7 Cmo 221/2012-69 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2012 č. j. 76 Cm 172/2010-38, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka napadla ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2014 všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že v roce 1977 jí jako náhradní byt byl přidělen tehdejším Obvodním národním výborem v Praze 1 byt č. X1 v domě č. p. X2 v Praze 4 - Chodově (dále jen "předmětný byt"). V roce 2000 bylo rozhodnuto o privatizaci bytového domu, v němž se předmětný byt nachází. Ze Zásad pro privatizaci schválenými zastupitelstvem obce již v roce 1994 vyplývala povinnost současných nájemců bytů stát se členy právnické osoby, které bude dům převeden do vlastnictví a od nájemců, kteří by neměli o členství zájem, měla právnická osoba získat o jejich nezájmu ověřená prohlášení. Stěžovatelka podala spolu se svým tehdejším manželem dne 24. 3. 2003 členskou přihlášku do bytového družstva, nežádali však o společné členství. Dne 12. 11. 2003 byli členskou schůzí BYTOVÉHO DRUŽSTVA DOMINIKA (dále jen "družstvo" nebo "navrhovatelka") přijati za členy družstva, ačkoli v mezidobí - dne 5. 9. 2003 bylo jejich manželství pravomocně rozvedeno. O rozvodu družstvo neinformovali. V roce 2004 získalo družstvo dům s byty do vlastnictví a v roce 2005 stěžovatelka podepsala s družstvem nájemní smlouvu na předmětný byt. Od roku 2006 vede s družstvem různé spory; nejprve se družstvo domáhalo žalobou vyklizení předmětného bytu, kterou však následně vzalo družstvo zpět. Následně se družstvo návrhem domáhalo určení neexistence členství stěžovatelky a jejího bývalého manžela Čestmíra Smetáka v družstvu. Stěžovatelka v souvislosti s tímto řízením tvrdí, že ze stanov družstva nevyplývala žádná povinnost informovat družstvo o změně osobního stavu žadatele o členství, neboť podle jejího názoru taková informace nemůže mít pro družstvo žádný význam, navíc údajně ústně "funkcionáře družstva o změně svého osobního stavu informovala". Za této situace prý nemohla ani ona, tak ani její bývalý manžel uvést družstvo při jejich přijímání do družstva v omyl. Obecným soudů, včetně soudu dovolacího stěžovatelka vytýká, že se nezabývaly její námitkou, že to byla ona, kdo uhradil "vstupní poplatek" a veškeré další poplatky, které družstvo požadovalo uhradit. Z toho stěžovatelka dovozuje, že právě výše uvedené okolnosti svědčí pro správnost jejího tvrzení, že jí vzniklo individuální členství v družstvu. Podle jejího názoru tak obecné soudy zaměnily volné hodnocení důkazů s libovůlí a porušily tak svým postupem čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž oponuje tvrzením předsedy družstva, že družstvo o změně svého osobního stavu neinformovala. Okolnost, že stěžovatelka, resp. její bývalý manžel o rozvodu jejich manželství družstvo neinformovali, považuje spíše za "nedopatření", resp. "za banální okolnost", která podle jejího názoru nemohla na povinnosti družstva, přijmout je, jako dosavadní společné nájemce předmětného bytu, za členy bytového družstva, nic změnit. V opačném případě by družstvo nemohlo odkoupit předmětný bytový dům. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy vyložily příslušné ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů značně extenzivně, čímž porušily jí uváděná základní práva. II. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listiny se zjišťuje, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV Praha 1 ze dne 17. 7. 1977 byl manželům Smetákovým přidělen jako náhradní byt předmětný byt na sídlišti Jižní Město v Praze. Dne 24. 3. 2003 oba manželé (Čestmír Smeták a Blanka Smetáková, nyní Mollová) podali přihlášku do družstva. Oba jmenovaní obdrželi od družstva informaci č. 5 ze dne 21. října 2004 určenou pro členy družstva, obsahující přehled o složení plateb. Ze zápisu z jednání členské schůze družstva ze dne 12. 11. 2003 vyplývá, že pod bodem 2. bylo na programu přijetí nových členů družstva, přičemž byly předložené přihlášky jednotlivě přečteny, přítomní žadatelé byli představeni členské schůzi a následně bylo o jejich přijetí hlasováno s tím, že přijetí Čestmíra Smetáka a Blanky Smetákové bylo jednomyslně schváleno. Usnesením ze dne 29. 2. 2012 č. j. 76 Cm 172/2010-38 Městský soud v Praze vyhověl návrhu družstva na určení, že účastníci řízení Čestmír Smeták a Blanka Smetáková nejsou členy družstva a nejsou nositeli členských práv. Soud dospěl k závěru, že účastníci uhradili do 30. 9. 2004 celkem 48 990,- Kč, a to z příjmového účtu vedeného na účastnici. Dne 4. 3. 2003 došlo k založení družstva, kterého se účastníci nezúčastnili. Dne 5. 9. 2003 nabylo právní moci rozhodnutí o rozvodu jejich manželství. Městský soud konstatoval, že účastníci nebyli zakládajícími členy družstva, nemohlo jim vzniknout společné členství v družstvu, neboť v době rozhodování členské schůze o jejich přijetí za členy družstva již nebyli manželi a tato změna nebyla družstvu, resp. jeho členské schůzi v době jejího rozhodování známa. Společné členství v družstvu však mohlo vzniknout jen manželům. Jestliže bylo rozhodnuto o společném členství manželů Smetákových v družstvu, bylo takové rozhodnutí neplatné pro rozpor se stanovami družstva. Účastníci se však nestali ani samostatnými členy družstva, protože vstupní a základní členský vklad byl zaplacen jen jeden. Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze ve výroku ve věci samé jako věcně správné potvrdil, přičemž doplnil, že v řízení nebylo prokázáno a žádný z účastníků ani netvrdil, že by podal přihlášku za člena družstva samostatně a že by za splnění dalších podmínek pro vznik členství členská schůze rozhodla o jeho individuálním členství. Odvolací soud však konstatoval, že jestliže účastníkům svědčilo právo společného nájmu předmětného bytu, došlo ke dni nabytí vlastnictví družstva k bytovému domu k transformaci tohoto nájmu na společný nájem družstevního bytu, ale nedochází tím automaticky ke vzniku společného (resp. individuálního) členství rozvedených manželů v družstvu. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 8. 2014 č. j. 29 Cdo 4271/2013-92 rozhodl tak, že dovolání zamítl. Dovolací soud při svém rozhodování vyšel z ustanovení § 223 odst. 3 a § 227 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 12. 11. 2003 (dále jen "obch. zák.") a § 700 odst. 3 a § 703 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 88/2003 Sb. (dále jen "obč. zák."). Ve vztahu k citovaným ustanovením dovolací soud uvedl, že usnesení členské schůze družstva o přijetí člena družstva samo o sobě ke vzniku členství v družstvu nepostačuje. Musí být splněny podmínky stanovené zákonem. Usnesením členské schůze o přijetí stěžovatelky a Čestmíra Smetáka jako společných členů družstva proto bez dalšího nemohlo vzniknout ani společné ani individuální členství v družstvu. Společné členství nemohlo vzniknout proto, že ke dni "přijetí" již nebyli manželi a individuální z toho důvodu, že k tomu nesměřovala vůle ani stěžovatelky a Čestmíra Smetáka, tak ani vůle družstva. Na manžele Smetákovi bylo na členské schůzi nahlíženo jako na jediného člena. Tvrzení stěžovatelky, že základní členský vklad za oba manžele zaplatila oba, je pro posouzení otázky individuálního členství v družstvu nerozhodná. III. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho v