III.ÚS 3605/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3605/14 ze dne 5. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Sojkovska s. r. o., IČ 27236200, se sídlem Praha 6, Sojkovská 735/1, zastoupené JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem Malá 4, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 26 Cm 106/2010-164, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 4 Cmo 47/2013-186 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014 č. j. 32 Cdo 1041/2014-216, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 14. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že obecné soudy svým postupem porušily její ústavní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to z důvodu, že si počínaly formalisticky, že nerespektovaly obsah projevů vůle účastníků smluvního vztahu, ignorovaly ustálenou praxi Nejvyššího soudu a nezdůvodnily svá rozhodnutí tak, aby byl patrný vztah mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem významným z hlediska právního posouzení. 2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 1 149 430,10 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované Restav-Praha, s. r. o., náhradu nákladů řízení 74 868 Kč. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek městského soudu potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 944 Kč. Uvedené soudy vyšly z toho, že stěžovatelka neprokázala odpovědnost žalované z uzavřené smlouvy o dílo č. 06/013 ze dne 28. 2. 2007, a ani to, že by došlo k uzavření nové smlouvy o dílo, takže dílo realizované žalovanou nemohlo být vadné a stěžovatelce nárok na slevu z ceny díla nevznikl. 3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že pokud stěžovatelka kritiku právních závěrů odvolacího soudu založila na skutkových námitkách, nejde o vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že s žalovanou uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek provést rekonstrukci objektu. Při realizaci rekonstrukce došlo k zániku předmětu díla, načež strany smlouvy jednaly o uzavření smlouvy o dílo na zhotovení nové stavby, avšak k dohodě došlo pouze ohledně zhotovení stavební jámy dle projektu Ing. Miloše Pohorského ze dne 20. 4. 2007, žalovaná však toto dílo zhotovila v rozporu s tímto projektem, tedy vadně. 5. Obecným soudům následně stěžovatelka vytýká jako "formalistický" jejich závěr, že žalované povinnost zhotovit dílo podle projektu Ing. M. Podhorského nevznikla, neboť ve smlouvě o dílo č. 06/013 není na tento projekt odkaz. Dle stěžovatelky nevzaly totiž v potaz chování účastníků smluvního vztahu, resp. nezodpověděly otázku, proč byl projekt zpracováván na základě podkladů dodaných žalovanou, proč žalovaná prováděla měření stavební jámy podle projektu, proč je v dokumentu s názvem "Zpětné předání staveniště" výslovně uvedeno, že se zde nachází stavební jáma v rozsahu a kvalitě dle předmětné projektové dokumentace, a proč žalovaná v rámci vyřizování reklamace požadovala dodání dokumentů vztahujících se k jámě zhotovené podle uvedeného projektu. 6. Stěžovatelka má za to, že soudy nižších stupňů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 338/2012) nezkoumaly právně relevantní vůli účastníků, vycházející z jejich následného chování, a že nerespektovaly zákonná výkladová pravidla, plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2011 sp. zn. 23 Cdo 332/2010). V souvislosti s tím stěžovatelka argumentuje, že odmítnutí použití dané judikatury bez jakékoliv argumentace je ústavně nekonformní, neboť nese znaky jurisdikční libovůle a je v rozporu s požadavkem právní jistoty. 7. Stěžovatelka také namítá, že městský soud provedl důkaz projektovou dokumentací ze dne 20. 4. 2007 či listinou "Zpětné předání staveniště" (viz výše), přesto však spolu s vrchním soudem dospěly k závěru, že závazek žalované zhotovit stavební jámu dle daného projektu nevznikl. Z odůvodnění jejich rozsudků přitom není patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem, který je významný z hlediska právního posouzení. 8. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 16 Cm 185/2009 se na žalované (z titulu smluvní pokuty) domáhala zaplacení částky 2 107 398 Kč (pozn.: správně zřejmě 335 603 Kč s příslušenstvím), tato žaloba však byla zamítnuta se zdůvodněním, že závazek žalované plynoucí z téže smlouvy o dílo zanikl pro nemožnost plnění, v souzené věci však soudy dospěly k závěru, že závazek ze smlouvy o dílo nezanikl, a proto nemohlo být plněno na základě jiného právního vztahu. III. Formální předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu. 11. Úvodem možno poznamenat, že stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá mj. zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu, nicméně žádné výhrady vůči němu nevznáší, a tudíž ani není zřejmé, proč by z hlediska ústavnosti nemohlo obstát. Jak přitom již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nesprávnost právního posouzení ze strany odvolacího soudu vyvozuje z nesprávných skutkových závěrů, tedy že mezi účastníky došlo k uzavření nové ústní dohody. Obdobná situace nastala i v ústavní stížnosti, kde stěžovatelka vytýká soudům nižších stupňů, že věc po právní stránce nesprávně, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudily, nicméně její jádro spočívá ve vyjádření nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů soudy nižších stupňů, které následně dospěly k závěru, že nová smlouva mezi stěžovatelkou a žalovanou uzavřena nebyla. 12. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení říz