III.ÚS 3631/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3631/14 ze dne 29. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vladimíra Smištíka a 2. Ludmily Smištíkové, obou zastoupených Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014 č. j. 22 Cdo 3130/2014-495 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2014 č. j. 13 Co 89/2012-468, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítají porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž vlastnického práva (čl. 11 Listiny). 2. Stěžovatelé se v řízení u Okresního soudu Brno-venkov (vedeném pod sp. zn. 8 C 1080/2003) žalobou podanou v roce 2003 domáhali odstranění neoprávněné stavby ve vlastnictví žalovaného RNDr. Oldřicha Pára (dále jen "žalovaný") dle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění. Předmětem sporu bylo stanovení hranice mezi pozemkem ve vlastnictví žalobců (stěžovatelů) a žalovaného, jehož nemovitost (montovaná hala, dále jen "stavba", postavená na základě stavebního povolení z roku 1991, avšak dosud nezkolaudovaná) měla dle tvrzení stěžovatelů tuto hranici přesahovat. 3. Soud prvního stupně vydal dne 16. 9. 2011 rozsudek, v němž dospěl k závěru, že uvedená stavba se částečně nachází na pozemku stěžovatelů. Zřídil proto ve prospěch žalovaného věcné břemeno spočívající v právu žalovaného a každého dalšího vlastníka stavby užívat část pozemku ve vlastnictví stěžovatelů a každých dalších vlastníků tohoto pozemku, a to za účelem údržby a oprav této stavby. Náhradu stěžovatelům za zřízení věcného břemene soud určil ve výši 3 520 Kč. Náklady řízení (v celkové výši 22 031 Kč) dal soud k úhradě stěžovatelům i žalovanému, každé straně jednu polovinu. 4. Soud prvního stupně při svých závěrech vyšel mj. ze znaleckého posudku znalce z oboru geodézie a kartografie (Ing. Jaroslava Sáčka), který zjistil, že roh stavby zasahuje přes hranici pozemků pravděpodobně 33 cm, co se rohu haly týče, a 73 cm, co se týče rohu základu haly. Přesnost určení hranice pozemků znalec odhadl na ± 40 cm, s tím, že tolerance odchylky je pro použité katastrální mapy větší (2,66, resp. 2,69 m). Z dalšího posudku téhož znalce pak s ohledem na opravu chyby v katastrálním operátu (rozhodnutí o opravě chyby v katastrálním operátu ze dne 4. 8. 2010, řízení zahájeno na návrh žalovaného) vyplynulo, že hranice zjištěná znalcem v původním posudku odpovídá průběhu hranice v mapě katastru nemovitostí po provedené opravě chyby a že stavba zasahuje do pozemku žalobců s určitostí svými základy. Soud, který provedl rovněž ohledání na místě samém, uzavřel, že stavbu lze považovat za stavbu neoprávněnou, byť se na pozemku stěžovatelů bez oprávnění rozkládá pouze svojí malou částí. Soud dále odůvodnil, proč považoval zřízení věcného břemene v daném případě za nejvhodnější řešení. 5. K odvolání žalovaného proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně o změně tohoto rozsudku, a to tak, že návrh stěžovatelů (žalobců) zamítl a dal jim k úhradě náklady řízení žalovaného před soudy ve výši 36 727 Kč a náklady řízení vzniklé České republice ve výši 22 031 Kč. Odvolací soud provedl výslech znalce Ing. Jaroslava Sáčka, který odkázal na závěry svého znaleckého posudku a připustil, že i největší zásah základů stavby pod povrchem v místě rohu stavby do pozemku stěžovatelů (cca 70 cm) je v rámci přípustné tolerance měření. Odvolací soud tedy neshledal důvodným vypořádávání vztahů mezi stěžovateli a žalovaným některým ze způsobů uvedených v § 135c občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013), ani zřízení věcného břemene za účelem údržby a opravy stavby, které nikdo nenavrhoval a není obsahem ani účelem tohoto věcného práva, a to ani s ohledem na hrozbu budoucích neshod účastníků plynoucí z nevhodného umístění stavby při výkonu jejich vlastnických práv, jak na ni poukazoval soud prvního stupně. 6. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladu přípustnosti dovolání, který je jeho obligatorní náležitostí (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání přitom dle relevantního znění občanského soudního řádu nelze spatřovat v tom, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tato zjištění nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení a nelze jimi tedy přípustnost dovolání založit. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že soud prvního stupně měl za prokázané, že stavba (alespoň částečně) zasahuje do jejich pozemku. Krajský soud v Brně, který napadeným rozhodnutím toto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, však nevycházel dle stěžovatelů z objektivně stanovených hranic, určených na základě vypracovaných geodetických měření v rámci znaleckých posudků zpracovaných na pokyn soudu prvního stupně. Závěry odborných vyjádření odvolací soud změnil dle stěžovatelů nepředvídatelně a neodůvodněně; sám stanovil geodetickou hranici pozemků bez jakýchkoliv odborných podkladů, aniž by se v daném případě jednalo o pouhé právní posouzení věci. Odvolací soud tedy měl pochybit při posuzování důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně a jejich význam a závěry neodůvodnitelně změnil oproti původnímu rozhodnutí. 8. Stěžovatelé namítají, že odvolací soud se v řízení nezabýval základem věci, tj. oprávněností nebo neoprávněností stavby, a pouze vzal za prokázanou její samotnou existenci, bez ohledu na okolnosti, které formálně vedly k jejímu neoprávněnému vybudování. V tomto smyslu je významné i sdělení příslušného stavebního úřadu ve Střelicích, které stěžovatelé v řízení marně navrhovali jako důkaz k provedení. Shora uvedená skutečnost (neoprávněnost stavby) do dnešního dne objektivně neumožňuje vedlejšímu účastníkovi zkolaudování stavby, neboť není formálně schopen prokázat, že stavba byla vybudována v souladu se stavebním povolením. Těmito skutečnostmi se odvolací soud dle stěžovatelů v řízení vůbec nezabýval. 9. Za nejzásadnější porušení svých práv považují stěžovatelé skutečnost, že jim byla odebrána část pozemku, aniž by byl dodržen zákonný postup, a bez vypořádání. Soud jen na základě svého uvážení změnil hranice pozemků v neprospěch stěžovatelů, čímž je neodůvodněně a nepředvídatelně připravil o část jejich majetku. Soud k tomu navíc použil "neaplikovatelné porovnání odchylek výměr" při "porovnání nesouměřitelných parametrů odlišných pozemků", dovodil, že stavba vedlejšího účastníka nezasahuje do pozemku stěžovatelů (tedy není stavbou neoprávněnou) a že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, protože neprokázali, že stavba do jejich pozemku zasahuje. Toto svoje konstatování odvolací soud nikterak odborně nepodložil, zcela změnil závěry soudu prvního stupně i soudem určeného znalce. Takové rozhodnutí odvolacího soudu považují stěžovatelé za překvapivé (porušení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu), nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Stěžovatelé jsou nadto přesvědčeni, že skutečnosti, týkající se oprávněnosti stavby, prokazuje její vlastník (vedlejší účastník), nikoliv stěžovatelé. V tomto smyslu odvolací soud zcela pominul nedostatek tvrzení a důkazů ze strany vedlejšího účastníka a i bez naplnění těchto procesních podmínek rozhodl. Stěžovatelé k tomu poukazují na množství nálezové judikatury Ústavního soudu. 10. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pak podle stěžovatelů neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, proč měl být v dovolání uplatněn jiný důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů při zjevně nesprávné interpretaci práva; neposkytl jim tak soudní ochranu před nezákonným postupem odvolacího soudu. Nejvyšší soud se měl dostatečně vypořádat s jednotlivými námitkami dovolání, což neučinil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud dále posoudil obs