III.ÚS 3645/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3645/14 ze dne 26. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubora Michálka, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2014 č. j. 5 Afs 93/2014-25 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014 č. j. 30 Af 55/2010-148, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Celní ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 2. 1. 2004 č. j. 10139/21/04-0101-21 zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Celního úřadu Břeclav- dálnice ze dne 19. 8. 2003 o zamítnutí návrhu (podaného 9. 6. 2003) o povolení obnovy řízení, ukončených pravomocnými rozhodnutími - platebními výměry Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 3. 11. 1995 č. j. 29-2400/CD/95 až č. j. 29-2404/CD/95. Žalobu stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 30 Ca 77/2004 zamítl; Nejvyšší správní soud poté rozsudkem ze dne 20. 7. 2007 č. j. 2 Afs 2/2007-109 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobě stěžovatele vyhověl, a rozsudkem ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 30 Ca 230/2007 rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství zrušil s tím, že při posouzení otázky včasnosti žádosti o obnovu řízení ve věci vyměření cla, resp. běhu lhůty k jeho vyměření se správní orgán nezabýval možností aplikace § 268 odst. 4 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen "celní zákon"), ve znění účinném od 1. 7. 2002. Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 7. 4. 2010 č. j. 522/2009/1612/-2/2010-010100-21 odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 19. 8. 2003 č. j. 3318/01-01/03-0223-01, (opět) zamítlo s tím, že "nic nesvědčí trestné činnosti celníka nebo celníků, na jejichž základě by mohlo být aktivováno uplatnění ust. § 268 odst. 4 celního zákona ... a neexistuje ani důvod, pro který by se bylo možno domnívat, že ... předmětné platební výměry... byly dosaženy jiným trestným činem"; současně uvedl, že má za nesporné, že prekluzivní lhůta pro vyměření cla (§ 4 odst. 2 o soustavě daní) v době podání návrhu již uplynula a " nelze ... tuto skutečnost prolomit ani zpětnou aplikací § 268 odst. 4 celního zákona" ve znění účinném od ve znění účinném od 1. 7. 2002, neboť "aplikace lhůty podle právní úpravy účinné v době podání návrhu na obnovu řízení na případy, kdy celní dluhy vznikaly v letech 1994-5, by bylo aplikací zakládající retroaktivitu". O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "žalovaný") rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 4. 2012 č. j. 30 Af 55/2010-106 tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 30. 1. 2014 č. j. 5 Afs 47/2012-62 toto rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že "relevantní hmotně právní úprava, tj. celní zákon a zákon o správě daní a poplatků, ve znění platném a účinném v době vzniku celního dluhu, neumožňovala vyměřit celní dluh po uplynutí tří let od konce vzniku povinnosti zaplatit clo (vzniku celního dluhu) ani v případě, pokud příslušná částka cla nemohla být vyměřena v důsledku jednání majícího znaky trestného činu a v projednávané věci se ani neuplatní desetiletá prekluzivní lhůta dle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků". K tomuto právnímu závěru soud dospěl na základě následujících důvodů: a) K žalobní námitce stěžovatele, že správní orgány měly při posouzení včasnosti návrhu na obnovu řízení postupovat podle § 268 odst. 3, 4 celního zákona, ve znění platném a účinném v době zahájení řízení o žádosti, poukázal na právní názor rozšířeného senátu tohoto soudu vyslovený v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, podle něhož "je nutno na otázku prekluze ... práva celní dluh vyměřit a z toho plynoucí lhůty k podání žádosti o obnovu řízení, aplikovat celní zákon platný a účinný v době vzniku celního dluhu, neboť otázka zániku práva celní dluh vyměřit je ... otázkou práva hmotného ... a procesní lhůta k podání žádosti o obnovu řízení, která na prekluzivní lhůtě k zániku celního dluhu přímo závisí, má proto také hmotně právní účinky". b) S odkazem na ustanovení § 240 odst. 1 a 2 celního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1997) dále uvedl, že rozhodným okamžikem určujícím počátek běhu prekluzivní lhůty je vznik celního dluhu, tedy okamžik odnětí zboží celnímu dohledu, přičemž pro posouzení celního dluhu je rozhodující faktický stav, tj. okamžik dovozu zboží, které bylo celnímu dohledu odňato. V případě stěžovatele ke vzniku celního dluhu ve výši 306 426 Kč došlo dne 27. 12. 1994, celního dluhu ve výši 307 335 Kč dne 19. 12. 1994, celního dluhu ve výši 301 652 Kč dne 15. 12. 1994, celního dluhu ve výši 373 924 Kč dne 20. 12. 1994 a celního dluhu ve výši 387 148 Kč dne 22. 12. 1994. c) Ohledně běhu a délky prekluzivních (a promlčecích) lhůt pro vyměření a vymáhání za situace, kdy nebyly v celním zákoně (ve znění účinném do 30. 6. 1997) výslovně upraveny, s odkazem na § 320 celního zákona ve znění do 30. 6. 1997 uvedl, že pokud možnost vyměřit celní dluh neomezeně dlouho (a tím i neomezeně dlouho podat návrh na obnovu řízení) není ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05 ústavně konformní, "je třeba uvážit, zda existují ... další "obecné předpisy", které by státní moci při vyměření celního dluhu stanovily časový limit". Podle Nejvyššího správního soudu "tuto otázku" přitom v rozhodné době "upravoval ... zákon o soustavě daní a současně zákon o správě daní a poplatků, a použití těchto právních norem celní zákon, ve znění platném a účinném do 30. 6. 1997, nevylučoval". Po posouzení vzájemného vztahu mezi těmito právními normami obsahujícími k rozhodné otázce běhu prekluzivních lhůt "konkurenční právní úpravu" [§ 4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen zákon o soustavě daní) a § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků)] dovodil, že pokud zákon o správě daní a poplatků, upravoval některé procesní otázky odlišně od zákona o soustavě daní, je třeba vycházet ze zákona o správě daní a poplatků, jako zákona speciálního, neboť "vztah těchto zákonů v rozhodné otázce není výslovně upraven jinak a předmětem řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhá, je daň z přidané hodnoty a daň spotřební; rovněž z tohoto důvodu je na místě aplikovat zákon o správě daní a poplatků, který jejich správu upravuje". d) lze tudíž (v této věci) pro posouzení podání návrhu na obnovu řízení a jeho včasnosti aplikovat jen tříletou objektivní prekluzivní lhůtu podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, přičemž aplikace § 47 odst. 2 tohoto zákona v tomto případě nebyla možná; byla-li žádost o obnovu řízení podána dne 9. 6. 2003, stalo se tak zjevně po marném uplynutí této lhůty, v níž bylo možno požádat o obnovu řízení. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku Krajský soud v Brně nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Kasační stížnost, kterou proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl s tím, že jde podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. o stížnost nepřípustnou, jestliže v ní stěžovatel toliko opětovně zpochybňuje právní posouzení včasnosti podání návrhu na obnovu řízení a domáhá se zohlednění nezákonného jednání Romana Vaškůje, přičemž všechny tyto námitky byly Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2014 č. j. 5 Afs 47/2012-62 již vypořádány. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem celních orgánů a soudů byl výrazně poškozen a byla mu upřena možnost hájit svá práva cestou mimořádných opravných prostředků, když interpretace a aplikace práva byly v jeho případě extrémně formalistické a jej jednostranně zatěžující. V souladu se zásadou legitimního očekávání měl za to, že "jeho případ" bude projednáván "podle stavu judikatury k roku 2003"; místo toho byla příznivá soudní rozhodnutí ex post změněna, resp. nahrazena novými, pro něj nepříznivými, čímž došlo i k porušení pravidel intertemporality judikatury (nadto dále namítá, že Nejvyšší správní soud projednal opakovanou kasační stížnost, ačkoliv jako taková není v téže věci přípustná). Rozhodnutími celních orgánů mu