III.ÚS 3647/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 N 147/78 SbNU 275 Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí o zajištění finančních prostředků s ohledem na délku jeho trvání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky - ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 ve věci ústavní stížnosti Oanh Bui Thi Kim, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 o zamítnutí stěžovatelčiny stížnosti ve věci její žádosti o navrácení finančních prostředků, které byly zajištěny Policií České republiky při domovní prohlídce v roce 2005, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. 1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 byl porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 č. j. 43 T 2/2010-19762 se ruší. Odůvodnění I. Namítané zásahy do základních práv 1. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, kterým došlo k zamítnutí její stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze (dále také "městský soud") ze dne 1. října 2014 č. j. 43 T 2/2010-19762, jímž městský soud zamítl její žádost o navrácení finančních prostředků zajištěných policejním orgánem při domovní prohlídce ze dne 18. ledna 2005 v jejím bydlišti na adrese P. 2. Napadeným rozhodnutím mělo podle stěžovatelky dojít k zásahu do jejího práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Řízení předcházející podání ústavní stížnosti 3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 18. ledna 2005 byla Policií České republiky (dále jen "policejní orgán") ve věci obviněného Kien Pham Trunga a dalších 14 spoluobviněných, stíhaných pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, jakož i pro další trestné činy, v bydlišti stěžovatelky na adrese P. provedena domovní prohlídka, při níž došlo k zajištění finančních prostředků ve výši 295 500 Kč, 24 610 EUR a 400 USD, jako předpokládaného výnosu z trestné činnosti obviněných. 4. Dne 8. února 2010 byla na obviněného Kien Pham Trunga a spoluobviněné podána obžaloba, ve které státní zástupce mimo jiné navrhl, aby soud podle § 178 odst. 1 trestního řádu, za použití § 101 odst. 1 písm. c), resp. podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, vyslovil zabrání výše uvedených finančních prostředků. 5. Při hlavním líčení před Městským soudem v Praze v předmětné trestní věci podala stěžovatelka skrze svého právního zástupce žádost o vrácení zajištěných finančních prostředků. Svoji žádost odůvodnila tím, že tyto finanční prostředky nepocházejí z trestné činnosti, nýbrž jsou jejím majetkem a byly zajištěny na místech používaných jen její rodinou. 6. Žádosti stěžovatelky Městský soud v Praze vyhověl podle § 80 odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 23. března 2011 sp. zn. 43 T 2/2010, v němž konstatoval, že nebylo prokázáno, že zmíněné peněžní částky jsou výnosem z trestné činnosti, a nebyl tedy dán důvod k jejich dalšímu zadržování. 7. Proti usnesení městského soudu podal stížnost státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2011 sp. zn. 1 To 48/2011 tak, že napadené usnesení zrušil a Městskému soudu v Praze uložil, aby ve věci znovu rozhodl. 8. K novému projednání uvedené záležitosti městský soud však již z vlastní iniciativy nepřistoupil. Stěžovatelka proto opakovaně žádala o vydání zajištěných prostředků, a to minimálně žádostmi podanými ve dnech 6. září 2013, 6. listopadu 2013 a 5. června 2014. Jelikož Městský soud v Praze na uvedené žádosti nereagoval, podala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Ani touto formou se jí nedostalo ze strany soudu žádné odpovědi. Podala proto stížnost ve smyslu § 164 zákona o soudech a soudcích, která byla Městskému soudu v Praze doručena dne 24. září 2014. V reakci na uvedenou stížnost předseda jmenovaného soudu dle svého přípisu adresovaného stěžovatelce dne 30. září 2014 provedl podrobné šetření a zjistil, že její stížnost je důvodná. Konstatoval průtahy řízení v její věci, jakož i další pochybení předsedy senátu, který měl věc vyřizovat, a přislíbil okamžité odstranění průtahů. 9. K vydání rozhodnutí o žádosti stěžovatelky poté skutečně došlo, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 sp. zn. č. j. 43 T 2/2010-19762, jímž byla její žádost zamítnuta. Své rozhodnutí městský soud odůvodnil poukazem na předešlé závěry Vrchního soudu v Praze uvedené v usnesení ze dne 3. května 2011 sp. zn. 1 To 48/2011 a též poukazem na rozhodnutí téhož soudu ze dne 21. srpna 2013 sp. zn. 3 To 32/2013. Městský soud konstatoval, že před soudem prvního stupně jsou nařízena hlavní líčení, v nichž si soudy vytvoří předpoklady pro spolehlivé rozhodnutí o všech bodech obžaloby, včetně rozhodnutí o zabrání předmětných finančních prostředků. 10. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka stížnost, v níž namítala, že řízení je stiženo zásadními průtahy, neboť trvá již více než devět let a bude se nadále prodlužovat. Soud podle ní nevzal vůbec v potaz vliv plynutí času ve vztahu k zásahu do základního práva na pokojné užívání majetku. Stěžovatelka poukázala na to, že o podané žádosti o navrácení zajištěných prostředků měl soud rozhodnout již před třemi lety, což neučinil a zcela tuto otázku pominul. Nereagoval přitom na její výzvy ani na návrh na určení lhůty ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích. Stěžovatelka dále upozornila na to, že ani projednání trestní věci samotné neprobíhá plynule. 11. Vrchní soud v Praze se neztotožnil s námitkami stěžovatelky a usnesením ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 její stížnost zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. K námitce stran délky zajištění finančních prostředků stížnostní soud uvedl, že jde o obsáhlou trestní věc, ve které je stíháno celkem patnáct osob a kdy spisový materiál obsahuje téměř dvacet tisíc stran. Celková doba řízení před soudem se pak odvíjí zejména od toho, že věc byla odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, přičemž projednání věci soudem prvního stupně vyžaduje provedení celé řady hlavních líčení. Stížnostní soud dodal, že stěžovatelka se do současné doby nevyjádřila k původu zajištěných finančních prostředků a ke způsobu jejich zdanění, a to ani ve vztahu k peněžním prostředkům ukrytým v nádržce od WC. Podle soudu nelze dosud jednoznačně dovodit, že zajištěná část finančních prostředků patří do majetku stěžovatelky nabytého legálním způsobem. 12. V mezidobí došlo k meritornímu projednání předmětné trestní věci. Rozsudkem ze dne 7. června 2012 sp. zn. 43 T 2/2010 rozhodl Městský soud v Praze o vině a trestu obžalovaných, avšak k návrhu na zabrání v obžalobě uvedených věcí se nikterak nevyjádřil. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 21. srpna 2013 sp. zn. 3 To 32/2013 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání z důvodů procesních vad a neúplného hodnocení provedených důkazů. Soudu prvního stupně rovněž uložil, aby se zaměřil na rozhodnutí o zabrání věci, které bylo státním zástupcem navrhováno. Ten do doby podání ústavní stížnosti meritorně nerozhodl. Další termíny hlavního líčení byly podle jeho vyjádření k ústavní stížnosti nařízeny na září a říjen roku 2015. III. Argumentace stěžovatelky 13. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatelka brojí ústavní stížností, v níž namítá, že rozhodnutí obecných soudů je v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti, přičemž zajištění předmětných finančních prostředků trvá již devět a tři čtvrtě roku, aniž by bylo jakkoliv prokázáno, že zajištěná hotovost má souvislost s předmětnou trestní věcí, a aniž by byla jakýmkoliv důkazem vyvrácena její tvrzení stran zajištěné hotovosti. 14. Stěžovatelka tvrdí, že se soud při svém rozhodování vůbec nezabýval otázkou vlivu plynutí času na přiměřenost zásahu do jejího vlastnického práva; řízení v předmětné trestní věci je přitom podle ní stiženo zásadními průtahy a rozhodně je nelze označit za plynulé. V této souvislost