III.ÚS 3656/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3656/14 ze dne 12. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Korce, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2014 č. j. 28 Cdo 1123/2014-117 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2013 č. j. 11 Co 59/2013-97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel se žalobou domáhal na vedlejší účastnici jako žalované úhrady částky ve výši 92 071 Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné za období měsíců září 2008 až prosince 2010. Okresní soud v Chebu v dané věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2012 č. j. 16 C 170/2011-64, jímž podanou žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nájemní smlouva byla neplatná pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Věc tedy následně posuzoval z hlediska možného bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení stěžovateli nevznikl, neboť stěžovatel, jeho tehdejší manželka a vedlejší účastnice měli uzavřít dohodu, že byt bude užíván pouze za poplatky do fondu oprav a za služby. 3. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, provedené důkazy vyhodnotil a vyvodil z nich logický a věcně správný skutkový závěr; s ním se odvolací soud ztotožnil. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedl, že stěžovatel neformuloval otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, která by mohla založit přípustnost dovolání. Námitky, týkající se správnosti skutkových zjištění, které stěžovatel uplatnil, by však stejně dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, tj. ani v případě přípustného dovolání. Nejvyšší soud rovněž uvedl na pravou míru poněkud matoucí odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2956/2010, když potvrdil, že polemika s hodnocením provedených důkazů je způsobilým odvolacím důvodem dle § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu. I přes dílčí nedostatky v odůvodnění se však odvolací soud s odvoláním stěžovatele dle Nejvyššího soudu zabýval dostatečně. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že v jeho případě obecné soudy postupovaly natolik excesivně, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. K rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že právní závěry zde učiněné neodpovídají skutkovému stavu, když z provedených důkazů nijak nevyplývá neplatnost nájemní smlouvy pro nemožnost plnění, skutkový stav ohledně tvrzené dohody o užívání bytu "za náklady" byl neúplně zjištěn a soud tuto dohodu nijak právně nekvalifikoval. Soud se rovněž nijak nezabýval tím, zda vedlejší účastnice vůbec tyto náklady v předmětné době (kromě měsíců května a června 2010) stěžovateli hradila. 6. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel uvedl, že nepřípustně a nezákonně potvrdil právní posouzení věci soudem prvního stupně. Toto rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněné. Přestože stěžovatel ve svém odvolání uplatnil mimo jiné námitky odpovídající zákonnému odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, odvolací soud se jimi odmítl zabývat s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2956/2010. Postupem odvolacího soudu tak mělo být porušeno právo stěžovatele na projednání věci ve dvou skutkových a právních instancích. 7. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, který měl postupovat ryze formalisticky. Stěžovatel je přesvědčen, že jím v dovolání uplatněné námitky nebyly založeny pouze na otázkách skutkových, uvedl rovněž řadu právních otázek, za něž označil otázku závěru o neplatnosti nájemní smlouvy, či naopak o platnosti tvrzené "dohody o užívání bytu za náklady". Podstata stěžovatelových námitek dále spočívala v tom, že odvolací soud, v rozporu se zákonem, označil námitky uplatněné stěžovatelem v odvolání za nepřípustné a odmítl se jimi zabývat. Vzhledem ke znění § 237 občanského soudního řádu, a to s ohledem na pojem "otázky hmotného a procesního práva", se stěžovatel domnívá, že předmětem přezkumu dovolacího soudu není pouze nesprávné právní posouzení věci z hlediska práva hmotného, ale i z hlediska práva procesního (k tomu poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13). Dovolací soud se též nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. 8. Ačkoliv dovolací soud dal stěžovateli za pravdu, že odvolací soud nebyl oprávněn přezkum skutkových závěrů soudu prvního stupně odmítnout, pochybení odvolacího soudu z formálních důvodů nenapravil. Stěžovatel se proto domnívá, že dovolací soud pochybil, když dovolání stěžovatele odmítl pouze na základě svého uvážení, přestože napadené rozhodnutí odvolacího soudu vykazovalo zřejmé vady. Názor dovolacího soudu, že odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně fakticky přezkoumal, je v přímém rozporu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, neboť pokud se odvolací soud námitkami stěžovatele vůbec zabýval, učinil tak pouze částečně. 9. Stěžovatel je toho názoru, že nesmí-li Nejvyšší soud posuzovat námitky skutkového charakteru, je třeba bezpodmínečně trvat na tom, aby se jimi vyčerpávajícím způsobem zabýval odvolací soud. Má za to, že správné vyhodnocení rozsahu odvolacího přezkumu je prvotním a základním předpokladem pro řádné provedení odvolacího řízení. Porušení povinnosti odvolacího soudu přezkoumat prvoinstanční rozhodnutí v zákonem stanoveném rozsahu pak na straně účastníka řízení - odvolatele - zakládá porušení práva na spravedlivý proces. III. Formální předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (byť v této věci byl spisový materiál vyžádán). Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu. 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal. 13. Jedná-li