III.ÚS 3658/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3658/14 ze dne 15. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Michala Oślizloka, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mickou, advokátem se sídlem v Karviné - Mizerově, Zahradnická 331/28, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2014 č. j. 9 To 394/2014-25 a ze dne 6. 11. 2014 č. j. 9 To 446/2014-31 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2014 č. j. 3 Nt 252/2014-14 a ze dne 2. 10. 2014 č. j. 3 Nt 225/2014-15, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu (Policie ČR, Národní protidrogové centrály SKPV) ze dne 21. 5. 2014 č. j. NPC - 105/TČ-2013-222500 dle § 160 odst. 1 tr. řádu trestně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 3 Nt 113/2014-19 stěžovatele vzal do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. řádu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. 9 To 274/2014 toto usnesení zrušil v celém rozsahu a rozhodl, že podle § 68 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. řádu. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. 1 KZV 25/2014 rozhodl, že důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu pominul. Žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně nevyhověl a Okresní soud v Břeclavi shora specifikovaným usnesením ze dne 2. 9. 2014 rozhodl, že se nepřijímá záruka důvěryhodných osob [§ 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu], že se nepřijímá slib stěžovatele [§ 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu], že se nestanovuje dohled probačního úředníka jako náhrada za vazbu stěžovatele [§ 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu] a že žádost o propuštění stěžovatele na svobodu se zamítá [§ 71a tr. řádu]. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 10. 2014 stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Okresního soudu v Břeclavi podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 2. 10. 2014 rozhodl tak, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel a spoluobviněný David Husovský ponechávají ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 11. 2014 stěžovatelovu stížnost zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně nedostál své povinnosti podle § 73b odst. 2 tr. řádu, neboť jej o tom, že žádosti o propuštění z vazby ze dne 19. 8. 2014 nevyhověl a předložil ji soudci, nevyrozuměl, a tím mu bylo znemožněno požádat o konání vazebního zasedání podle § 73d tr. řádu. Odpovídající požadavek nemohl vtělit do žádosti o propuštění adresované státnímu zástupci, jelikož by tím spekulativně předjímal výsledek jeho rozhodnutí, a tak tímto postupem došlo k hrubému porušení práva na osobní slyšení v řízení o vazbě. Podle stěžovatele obecné soudy rovněž nerespektovaly požadavky na odůvodnění rozhodnutí o vazbě vyplývající z § 73c tr. řádu; omezily se na obecnou úvahu ohledně hrozby trestu v rozmezí 10 až 18 let odnětí svobody bez odkazu na konkrétní skutečnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit a nezabývaly se ani argumentací ohledně skutečností eliminujících obavu předjímanou v § 67 písm. a), c) tr. řádu, resp. neobjasnily své závěry týkající se § 73c písm. c) tr. řádu. Okresní soud v usnesení ze dne 22. 5. 2014 č. j. 3 Nt 113/2014-19 připustil, že po předvídatelném zániku koluzního důvodu vazby bude možné "uvažovat o eventuálních zárukách jako nahrazení dalšího vazebního důvodu", avšak v ústavní stížností napadených usneseních již tyto závěry neuplatnil. V instanční stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 2. 9. 2014 výslovně požádal o rozhodování o tomto opravném prostředku v rámci vazebního zasedání, avšak krajský soud vazební zasedání nenařídil. Okresní soud pak nerespektoval závěry Nejvyššího soudu, podle kterého platí, že pokud soud mimo hlavní líčení či veřejné zasedání rozhoduje o dalším trvání vazby (§ 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu), je v souladu s ustanovením § 73d odst. 3 tr. řádu povinen sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě, poučit jej o právu požádat o konání vazebního zasedání a stanovit mu lhůtu, aby mohl toto právo uplatnit. Okresní soud však jej neinformoval, že bude rozhodovat o dalším trvání vazby, a pochybnosti vyvolává též otázka dodržení ustanovení § 72 odst. 4 tr. řádu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní inte