III.ÚS 3681/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3681/14 ze dne 5. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastislava Mikuly, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2014 č. j. 21 Cdo 2089/2013-93 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2012 č. j. 55 Co 225/2012-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítá porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 34 Listiny základních práv EU, čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. 2. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal, aby mu Ministerstvo obrany zaplatilo částku 1 390 731 Kč s příslušenstvím jako doplatek výsluhového příspěvku za období od 1. 3. 1996 do 28. 2. 2011. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako bývalému vojáku z povolání mu byl přiznán rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen "VÚSZ" ze dne 17. 3. 1994 výsluhový příspěvek na dobu od 1. 3. 1994 do 29. 3. 2013 ve výši 4 500 Kč měsíčně. Tento příspěvek byl potom valorizován, avšak v rozhodnutí ze dne 4. 8. 1995 VÚSZ sdělil, že "na základě zákona č. 34/1995 Sb. přehodnotil celkovou započitatelnou dobu činné služby rozhodnou pro výpočet výsluhového příspěvku", omezil jeho výplatu pouze na období dvou let od propuštění ze služebního poměru do 29. 2. 1996 a zrušil své rozhodnutí o jeho přiznání. K odvolání stěžovatele odvolací orgán (Ministerstvo obrany) rozhodnutím ze dne 25. 9. 1995 naposled uvedené rozhodnutí VÚSZ potvrdil. Stěžovatel pak již dalších právních prostředků obrany proti rozhodnutí odvolacího orgánu nevyužil. Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2010 přiznal VÚSZ žalobci starobní důchod; námitkám stěžovatele, že měla být zohledněna správná výše výsluhového příspěvku a přiznán doplatek důchodu odvolací orgán (Ministerstvo obrany) nevyhověl a rozhodnutím ze dne 25. 6. 2010 rozhodnutí o přiznání starobního důchodu potvrdil. 3. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31. 10. 2011 č. j. 8 C 39/2011-17 řízení zastavil. Vycházeje z ustanovení § 7 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a z ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. soud prvního stupně dovodil, že nemá pravomoc ve věci rozhodovat, protože nárok žalobce vyplývá ze služebního poměru vojáka, který je svou povahou veřejnoprávním poměrem, zcela odlišným od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Věc byla postoupena ministru obrany. 4. K odvolání (stěžovatele i Ministerstva obrany jako žalovaného) Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházeje z ustálené judikatury dovodil, že ani dříve platný zákon č. 76/1959 Sb., ani současně platný zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, nesvěřují pravomoc k jednání a rozhodnutí o výsluhovém příspěvku soudům ve smyslu § 7 občanského soudního řádu, ale služebním orgánům, jak jsou vymezeny v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně nedostatku pravomoci, neboť podanou žalobou vlastně uplatňuje své právo na náhradu škody vzniklé zastavením vyplácení výsluhového příspěvku a následně i nesprávně vypočítanou výší starobního důchodu. 5. Napadeným rozhodnutím zamítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako neopodstatněné. V odůvodnění mj. uvedl, že výsluhový příspěvek "je součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru" a "nelze (jej) chápat jako součást odměny za práci, nýbrž jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu, a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou do určité míry sociálními důvody". Nejvyšší soud poukázal též na veřejnoprávnost služebního poměru vojáka z povolání, který se výrazně odlišuje od poměru pracovního, jenž je povahy soukromoprávní. Pravomoc rozhodovat v těchto věcech nepřísluší soudu v občanském soudním řízení, a to ani ve smyslu § 7 odst. 3 občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že výsluhový příspěvek je nárok občana na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil, a proto zaměstnavatel nepředkládá evidenční listy důchodového pojištění České správě sociálního zabezpečení, ale předkládá je orgánu ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti podle toho, který orgán je příslušný k rozhodování o dávkách důchodového pojištění (§ 39 zákona č. 582/1991 Sb.). V případě stěžovatele je to VÚSZ podle § 110 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. Tento orgán podle § 9 odst. 2 téhož zákona rozhoduje o dávce důchodového pojištění vojáka z povolání a provádí její výplatu, protože Ministerstvo obrany je podle § 3 odst. 3 písm. f) téhož zákona orgánem sociálního zabezpečení. Stěžovatel rovněž odkazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, podle něhož přiznaný výsluhový příspěvek, jakožto přiznaný nárok občana na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil, nelze snížit, změnit, pozastavit, odejmout nebo konfiskovat. 7. Stěžovatel poukazuje na ustanovení § 70 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, kde zákonodárce deklaruje, že důchody starobní, invalidní, částečné invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí, přiznané před 1. lednem 1996 se považují za starobní, plné invalidní, částečné invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí důchody podle tohoto zákona, a to ve výši, v níž náležely ke dni 31. prosince 1995, včetně zvýšení důchodu o pevnou částku podle zvláštních zákonů, pokud se dále nestanoví jinak. Takto přiznané důchody, které byly zvýšeny stejně jako výsluhový příspěvek zákonem č. 183/1994 Sb. a zákonem č. 76/1995 Sb., byly a jsou vypláceny jako důchody i po 1. 1. 1996. Výsluhový příspěvek - důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil - však již za důchod považován není, v čemž stěžovatel spatřuje porušení shora vymezených základních práv. 8. Stěžovatel se domnívá, že mu byla nezákonným způsobem ukončena výplata výsluhového příspěvku a byla mu upřena možnost bránit se proti tomuto rozhodnutí účinnými opravnými prostředky. Pokud by dovolací soud napadenou věc přezkoumal, musel by podle stěžovatele dojít k závěru, že o výsluhovém příspěvku, částečném invalidním důchodu a starobním důchodu rozhoduje pouze VÚSZ (viz zákon č. 582/1991 Sb., který určuje, že o dávkách důchodového pojištění vojáků z povolání rozhoduje orgán Ministerstva obrany, nikoli služební funkcionář). Dovolací soud navíc zcela odhlédl od námitek stěžovatele, jimiž se dovolává nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. Stěžovatel k tomu poukazuje na případnou povinnost dovolacího soudu položit ve vztahu k tomuto nařízení předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU. 9. Za porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel považuje skutečnost, že ve věci nebylo nařízeno jednání, soudy rozhodovaly bez dávkového spisu stěžovatele. Stěžovatel zároveň poukazuje na odlišné rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci, a sice na usnesení ze dne 13. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 3517/2012. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nezákonné i z důvodu, že sekce personální odbor platové politiky a sociálního zabezpečení Ministerstva obrany nemá způsobilost být (vedlejším) účastníkem řízení, neboť není příslušným orgánem, kterému toto postavení zvláštní právní předpis přiznává. Stěžovatel navrhuje veřejné projednání své věci. III. Formální předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu