III.ÚS 3693/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3693/14 ze dne 17. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, 405 02 Děčín III - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 4 To 51/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí řízení a obsah napadeného rozhodnutí Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti a rovněž z obsahu vyžádaného spisu Finančního úřadu pro Ústecký kraj - územní pracoviště v Děčíně (dále jen "finanční úřad"), týkajícího se stěžovatelovy daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 a řízení o vrácení přeplatku na dani, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v rámci trestního řízení, které z hlediska časové posloupnosti předcházelo řízení, na jehož základě bylo vydáno napadené usnesení, odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 T 8/2007, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010 sp. zn. 7 To 95/2009, jako soudu odvolacího, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, a to ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona. V citovaném rozsudku Krajského soudu v Praze je dílčí skutek popsán tak, že dne 25. 10. 2000 stěžovatel předložil "finančnímu úřadu" přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 (dále jen "předmětné daňové přiznání"), v němž neoprávněně uplatnil daň na vstupu ve výši 1.125.192,- Kč, a to z důvodu ovlivnit výsledek daňové povinnosti tak, aby bylo nárokováno vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 1.104.682,63,- Kč (dále jen "předmětný daňový nárok"), který nebyl finančním úřadem vyměřen a vrácen, čímž se stěžovatel spolu s dalšími obžalovanými pokusil České republice způsobit škodu ve výši 1.104.682,63,- Kč. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, trest peněžitý ve výši 50.000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury obchodní společnosti nebo družstva na dobu dvou let. Žádné další tresty či ochranná opatření nebyly v daném trestním řízení uloženy. Na základě předmětného daňového přiznání bylo, souběžně se shora uvedeným trestním řízením, vedeno řízení o dani z přidané hodnoty, kdy finanční úřad zahájil vytýkací řízení, na jehož konci vydal dne 8. 7. 2003 platební výměr č. j. 93838/03/178911/0623, ve kterém uznal stěžovatelem nárokovaný nadměrný odpočet jen ve výši 15.004,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 12. 12. 2003, č. j. 16786/130/03, proti kterému podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č. j. 15 Ca 20/2004-48, rozhodnutí finančního ředitelství i finančního úřadu pro vady řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně bylo zahájeno nové vytýkací řízení, jehož výsledkem byl nový platební výměr ze dne 10. 8. 2006, č. j. 110602/06/178912/5055, ve kterém finanční úřad dospěl ke stejnému výsledku jako v původním platebním výměru zde dne 8. 7. 2003. Stěžovatel opět podal proti tomuto platebnímu výměru odvolání. Finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 9. 3. 2007, č. j. 3156/07-1300, zrušilo rozhodnutí finančního úřadu z důvodů uplynutí lhůty pro vyměření daně podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Poté dne 16. 3. 2007 podal stěžovatel finančnímu úřadu žádost o vrácení daňového přeplatku na dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2000 ve výši 1.104.683,- Kč, jak vyplýval z původně podaného předmětného daňového přiznání, jelikož byl podle stěžovatele za daného stavu předmětný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty konkludentně vyměřen podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Dne 16. 5. 2007 finanční úřad tuto žádost o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty zamítl rozhodnutím č. j. 78394/07/178912/5055 a následné odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo finančním ředitelstvím zamítnuto rozhodnutím ze dne 21. 12. 2007, č. j. 16448/07-1500-505267. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 18. 1. 2008 žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 15 Ca 37/2008-50, s odůvodněním, že ke vzniku daňového přeplatku v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně nedošlo a že § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, týkající se konkludentního vyměření daně, nelze na danou věc aplikovat. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 9 Afs 73/2009 - 110, v němž se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost zamítl. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu byl ze strany stěžovatele napaden ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09 (N 39/60 SbNU 463). Ústavní soud shledal, že oba rozsudky (Krajského soudu v Ústí nad Labem i Nejvyššího správního soudu) porušily právo žalobce na spravedlivý proces, proto je zrušil a ve zbývající části návrh odmítl. Ústavní soud na rozdíl od obecných soudů dospěl totiž k závěru, že za situace, kdy vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným způsobem (pravomocným vyměřením daně), nemůže jít k tíži daňového subjektu jinak nezpochybnitelná absolutní překážka pro možnost aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, která při zahájení vytýkacího řízení zpravidla nastává. Za takové situace totiž není dána existence daně vyměřené odchylně od daně uvedené v předmětném daňovém přiznání. V intencích nálezu Ústavního soudu následně Krajský soud v Ústí nad Labem o žalobě stěžovatele rozhodoval znovu, přičemž rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 15 Af 51/2011 - 176, zrušil rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 21. 12. 2007, č. j. 16448/07-1500-505267, a jemu předcházející rozhodnutí finančního úřadu. Následně podanou kasační stížnost finančního ředitelství Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 9 Afs 6/2012, zamítl s odůvodněním, že z citovaného nálezu Ústavního soudu jasně vyplývá, že v dané věci došlo k tomu, že "vytýkací řízení neskončilo stanovením daňové povinnosti zaviněním správce daně, a pokud se tak stalo, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži daňového subjektu. Za dané procesní situace tak dle Ústavního soudu nic nebrání tomu, aby byl aplikován § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků o konkludentním vyměření daně dle daňového přiznání...Otázku aplikovatelnosti zmíněného ustanovení v nynější věci je proto třeba považovat za vyřešenou, přičemž právním názorem Ústavního soudu jsou v podmínkách nynějšího případu vázány nejen krajský soud a Nejvyšší správní soud, ale také finanční orgány (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, od kterého se tato vázanost odvíjí, pojednává o všech orgánech). Na tom nic nemění ani poukaz na pravomocné trestní rozsudky, jimiž byl žalobce uznán vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby mj. ve vztahu k dani z přidané hodnoty ve zdaňovacím období 3. čtvrtletí 2000, ve vztahu k čemuž trestní soud pojednal o simulovaném zdanitelném plnění na základě faktury č. 2000/35 ze dne 27. 9. 2000...Ve smyslu § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků se vychází z údajů v daňovém přiznání. Tuto logiku pak respektuje hodnocení krajského soudu, který dospěl k závěru, že v trestním řízení se vůči žalobci vyhodnocovaly jiné skutkové a právní okolnosti než ty, které jsou ve světle názoru Ústavního soudu rozhodné pro přezkum rozhodnutí o vrácení přeplatku na dani v nynější věci." V nyní posuzované věci je ústavní stížností napadáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 4 To 51/2014, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. Nt 137/2013-22. Citovaným usnesením Krajský soud v Praze zamítl návrh státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 9. 2013, č. j. 9 VZV 21/2008-4277, na zabrání jiné majetkové hodnoty, a to pohledávky stěžovatele vůči finančnímu úřadu v podobě předmětného daňového nároku, a dále zrušil zajištění uv