III.ÚS 3732/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3732/14 ze dne 15. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Brachaczkové, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 29 NSČR 85/2014-P12-20, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2014 č. j. 3 VSOL 237/2014-P12-7 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. února 2014 č. j. KSOS 31 INS 25778/2013-P12-2, ve spojení s návrhem na zrušení "zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti", takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 26. 11 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2014, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala "návrh na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti", neboť jsou podle stěžovatelky v rozporu s Listinou. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu se podává, že Renáta Gwuzdová (dále jen "dlužnice"), jíž stěžovatelka poskytla dosud nesplacenou půjčku, se insolvenčním návrhem došlým insolvenčnímu soudu dne 17. 9. 2013 domáhala, aby bylo rozhodnuto o jejím úpadku a zároveň o návrhu na povolení oddlužení. Krajský soud v Ostravě vydal téhož dne vyhlášku, kterou oznámil, že bylo zahájeno insolvenční řízení a vyzval věřitele, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, aby podali přihlášku pohledávky. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2013 pak bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice, přičemž lhůta pro řádné přihlášení pohledávek uplynula dne 12. 12. 2013. Stěžovatelka svoji pohledávku přihlásila až dne 10. 2. 2014. 3. Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím odmítl přihlášku stěžovatelky pro její opožděné podání a konstatoval ukončení účasti stěžovatelky jako věřitelky v insolvenčním řízení. Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě k odvolání stěžovatelky napadeným rozhodnutím potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné mimo jiné s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na skutečnost, že se jako věřitelka žalobou na úhradu dluhu domáhala svého práva u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově. Uvedený soud vydal dne 13. 8. 2013 platební rozkaz, kterým dlužnici uložil pohledávku (spolu s příslušenstvím a náklady řízení) zaplatit. Dne 25. 11. 2013 byl však tento platební rozkaz zrušen podle § 173 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť se jej nepodařilo doručit dlužnici do vlastních rukou. Současně soud stěžovatelce sdělil, že ve věci bude nařízeno jednání. Následně však Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 30. 1. 2014 stěžovatelku uvědomil o přerušení řízení o žalobě stěžovatelky ke dni 12. 11. 2013 (den zveřejnění usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení dlužnice), neboť jeho předmětem je pohledávka, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou. Stěžovatelka uvádí, že toto usnesení jí bylo doručeno až dne 3. 2. 2014. Stěžovatelka obratem přihlásila svoji pohledávku do insolvenčního řízení. 5. Stěžovatelka je toho názoru, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově jednal naprosto nepřípustně, pokud postupoval výše uvedeným způsobem, s přihlédnutím ke skutečnosti, že byl "informován už v září 2013", přičemž v usnesení o přerušení řízení o žalobě stěžovatelky se odvolává na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014. Stěžovatelka má za to, že se dostala do paradoxní situace, kdy byla jako věřitelka v návrhu dlužnice podané insolvenčnímu soudu označena, avšak o probíhajícím insolvenčním řízení nebyla ze strany soudu včas informována. 6. Stěžovatelka poukazuje na interpretaci přechodného ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 294/2013 Sb."), jak ji provedly obecné soudy, jíž dochází k nepřípustnému retroaktivnímu účinku tohoto zákona, neboť k přerušení nalézacího řízení v dané věci došlo "ex lege" ke dni 12. 11. 2013, ačkoliv účinnost zákona nastala až dne 1. 1. 2014. Stěžovatelka se domnívá, že k přerušení řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově podle § 140a insolvenčního zákona (účinného od 1. 1. 2014) nedošlo ke dni prohlášení úpadku dlužnice, ale až ke dni 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým bylo do insolvenčního zákona vloženo právě nové ustanovení § 140a. Stěžovatelka pak klade otázku, zda do té doby řízení ve věci jejího žalobního návrhu před Okresním soudem v Karviné - pobočky v Havířově nebylo přerušeno a zda řízení, vedené u tohoto okresního soudu, nemělo být přerušeno již před 31. 12. 2013, neboť mohlo být postupováno přiměřeně podle § 263 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013); soud měl tedy stěžovatelku obratem o této skutečnosti informovat a měl ji řádně poučit o jejích procesních právech. 7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že není podnikatelkou, která by se živila poskytováním půjček a následně sledovala insolvenční rejstřík, jestli proti některému z jejích dlužníků nebylo zahájeno insolvenční řízení. Za racionální by stěžovatelka považovala postup, podle něhož by bylo rozhodnutí o úpadku s výzvou doručováno i přímo známým věřitelům. V této souvislosti nesouhlasí též s výkladem § 430 insolvenčního zákona, kterým se stanoví způsob vyrozumívání známých věřitelů z jiných členských zemí EU. Závěr, že známý věřitel musí být z některého jiného členského státu Evropské unie než z České republiky, vede podle stěžovatelky k tomu, že cizí státní příslušník či zahraniční právnická osoba mají lepší postavení než vlastní občané a české právnické osoby, které jsou soudu známé, což je v rozporu s principem rovného zacházení. 8. Ve vztahu k navrhovanému zrušení zákona (konkrétně ve vztahu k přechodným ustanovením zákona č. 294/2013 Sb.) se stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti tak, že dochází k nepřípustnému retroaktivnímu účinku tohoto zákona, neboť k přerušení nalézacího řízení došlo "ex lege" ke dni 12. 11. 2013, ačkoliv účinnost zákona nastala až dne 1. 1. 2014. V této souvislosti rovněž stěžovatelka poukazuje na to, že zákon publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 294/2013 Sb. z důvodu rozpuštění Poslanecké sněmovny nepodepsala předsedkyně Poslanecké sněmovny, čímž byl porušen čl. 51 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). III. Formální předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry zcela potvrdily závěry přijaté v jemu předcházejících rozhodnutích obecných soudů, lze konstatovat, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by ze své pozice mohl (a musel) napadené rozhodnutí do