III.ÚS 3757/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3757/14 ze dne 29. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Čáslavská 8, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2014 č. j. 0 P 638/2008-101 a části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014 č. j. 55 Co 303/2014-132, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 27. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2014, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilých dětí F. M. a K. M. na snížení výživného, doručený obvodnímu soudu dne 4. 10. 2013, (výrok I) a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrzen, ve výroku II pak byl zrušen a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. II. Argumentace stěžovatele 4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel - s poukazem na zásady plynoucí z čl. 36 Listiny a § 1 a 3 občanského soudního řádu - konstatoval, že soudní rozhodování nesmí nést prvky libovůle, resp. musí být řádně odůvodněné a přezkoumatelné; tyto požadavky však často rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem nesplňují, kdy obvyklou praxí je jakési kvazi odůvodnění, jemuž předchází zdánlivé zkoumání věci a zjišťování jednotlivých skutečností, avšak zjištění skutkového stavu a kvalitní argumentace chybí. Stejně tak tomu má být i v jeho věci. 5. Dále stěžovatel uvedl, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 5. 2012 č. j. P 638/2008-44 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 1. 11. 2012 č. j. 55 Co 370/2012-70 bylo ke dni 1. 9. 2011, kdy nezletilé děti nastoupily do třetí třídy základní školy, výživné zvýšeno na částku 12 000 Kč na každé z nich. Dne 9. 9. 2013 se stěžovateli narodila dcera E. M., a proto podal předmětný návrh na snížení výživného, obecné soudy však tomuto návrhu nevyhověly. Upozornil, že má o děti zájem, je s nimi v kontaktu a přispívá na ně nad rámec výživného, a uvedl, že rozhodování soudů považuje za netransparentní a nepřezkoumatelné, protože nebyla řešena otázka vyživovací povinnosti matky, tedy jakou částkou se matka podílí na výživě nezletilých. V této souvislosti namítl, že soud nezjišťoval, oč jsou náklady matky na zajištění bydlení vyšší v porovnání s náklady, které by matka měla, pokud by nebyly nezletilé děti v její péči, a zmínil, že měsíční příjem matky je 29 000 až 30 000 Kč, že si po zvýšení výživného zakoupila byt v hodnotě 3,7 mil. Kč a že její celkové náklady na bydlení činí 21 500 Kč, přičemž není zřejmé, jakým podílem z této částky je zajišťováno bydlení nezletilých. Následně vyslovil názor, že je třeba zkoumat, jakou částku by matka musela vynaložit na své bydlení, pokud by bydlení dětí bylo zajištěno jinak (např. kdyby děti byly u něho), a jí by tak stačil menší byt. Jestliže soud dále konstatoval, že matka dětem vaří, pere a žehlí, připravuje se s nimi do školy a zajišťuje účast na zájmových aktivitách, pak stěžovatel upozornil, že totéž činí i on, byť s dětmi tráví času méně. 6. Protože soud neuvedl, zda je matka povinna podílet se na výživě dětí také finančně, resp. v jaké výši matka svou vyživovací povinnost kompenzuje osobní péčí, není dle stěžovatele zřejmé, jaká je celková částka výživného; za toho stavu lze polemizovat, zda se v případě jemu stanoveného výživného jedná o přiměřenou částku, přičemž není ani jasné, jakou celkovou částku mají děti k běžné měsíční spotřebě. Upozorňuje, že se děti nevěnují žádným dražším koníčkům, finanční prostředky nejsou vynakládány ani na přípravu do školy a děti nemají zdravotní potíže, které by byly důvodem pro nákup léků či léčebných pomůcek. 7. Další otázkou podle stěžovatele má být, jakým způsobem bylo výživné spotřebováno, resp. zda je matka povinna spotřebu vyúčtovat, jestliže částka výživného je nadstandardní, přičemž upozorňuje, že je nemorální, aby děti měsíčně spotřebovaly tak vysokou částku, aniž by byly tvořeny podstatnější úspory pro situace, které mohou nastat. Matka u jednání 22. 4. 2014 sdělila, že každému dítěti ukládá 500 Kč měsíčně na stavební spoření a dále 560 Kč na další spoření. Městský soud uložil obvodnímu soudu přezkoumat požadavek (stěžovatele) na tvorbu úspor, dosavadní postoj obvodního soudu je však takový, že nedošlo-li od minulé úpravy ke změně poměrů, přičemž narození nezletilé E. "dostatečnou" změnou není, není namístě měnit původní rozhodnutí, dle kterého je celá částka určena k okamžité spotřebě, resp. případná tvorba úspor je čistě v dispozici matky. Při posledním jednání matka dle svého tvrzení zřídila další spoření, žádnou informaci o tom, jaká celková částka byla naspořena a za jakých podmínek může být čerpána, však zatím nemá. S ohledem na výše uvedené pochybnosti by matka podle názoru stěžovatele měla být vedena k tomu, aby spotřebované výživné vyúčtovala. 8. Konečně stěžovatel obecným soudům vytkl, že nezkoumaly životní úroveň rodičů a dětí, přičemž vyslovil názor, že rodič má právo zvolit si výchovné postupy a vybrat si, zda dětem poskytne blahobyt na úkor výchovy k zodpovědnosti. Protože se soud nezabýval výše uvedenými otázkami, nelze posoudit, zda rozhodnutí o povinnosti hradit měsíčně částku výživného odpovídá požadavkům na zabezpečení životní úrovně a zda dává rodiči možnost podílet se na výchově nezletilých k patřičné odpovědnosti. III. Formální předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na snížení výživného, přičemž jim vytýká vadné odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí, a to z toho důvodu, že se v nich nezabývaly (dle stěžovatelova názoru) podstatnými otázkami, resp. namítá nedostatečná skutková zjištění ve vztahu k těmto otázkám. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkou