III.ÚS 3766/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016 N 5/80 SbNU 55 Náležité odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3766/14 ve věci ústavní stížnosti Jana Nováka (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2014 č. j. 45 EXE 1859/2010-115, č. j. 45 EXE 1864/2010-110, č. j. 45 EXE 1870/2010-110, č. j. 45 EXE 1871/2010-107, č. j. 45 EXE 1876/2010-113, č. j. 45 EXE 1877/2010-109, č. j. 45 EXE 1878/2010-110, č. j. 45 EXE 1883/2010-181, č. j. 45 EXE 1895/2010-112 o zamítnutí stěžovatelových návrhů na zastavení exekuce, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 12 Co 173/2014-141, ze dne 15. 4. 2014 č. j. 14 Co 172/2014-141, ze dne 2. 6. 2014 č. j. 15 Co 192/2014-142, ze dne 2. 6. 2014 č. j. 15 Co 193/2014-219, ze dne 16. 4. 2014 č. j. 21 Co 190/2014-143, ze dne 30. 6. 2014 č. j. 55 Co 169/2014-143, ze dne 15. 7. 2014 č. j. 69 Co 171/2014-149, ze dne 16. 5. 2014 č. j. 70 Co 171/2014-139, ze dne 17. 4. 2014 č. j. 72 Co 187/2014-141, kterými byla zamítnuta stěžovatelova odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, a proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3463/2014-166, ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3466/2014-158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3467/2014-157, ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3477/2014-207, ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3479/2014-158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3533/2014-235, ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3630/2014-156, ze dne 23. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3879/2014-164 a ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3880/2014-167, jimiž byla pro nepřípustnost odmítnuta stěžovatelova dovolání, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. Výrok I. Usneseními Nejvyššího soudu A. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3463/2014-166, B. ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3466/2014-158, C. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3467/2014-157, D. ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3477/2014-207, E. ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3479/2014-158, F. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3533/2014-235, G. ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3630/2014-156, H. ze dne 23. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3879/2014-164 a I. ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3880/2014-167 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu A. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3463/2014-166, B. ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3466/2014-158, C. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3467/2014-157, D. ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3477/2014-207, E. ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3479/2014-158, F. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3533/2014-235, G. ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3630/2014-156, H. ze dne 23. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3879/2014-164 a I. ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3880/2014-167 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rovněž v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatel domnívá, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva na ochranu vlastnictví a majetku zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaných spisů vedených u obvodního soudu pod spisovými značkami 45 EXE 1859/2010, 45 EXE 1864/2010, 45 EXE 1870/2010, 45 EXE 1871/2010, 45 EXE 1876/2010, 45 EXE 1877/2010, 45 EXE 1878/2010, 45 EXE 1883/2010 a 45 EXE 1895/2010 a vyjádření účastníků řízení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. 3. V letech 2004 až v 2007 byla stěžovateli obvodním soudem celkem devětkrát uložena povinnost zaplatit částku v rozmezí 800 Kč až 900 Kč, a to vždy z důvodu neuhrazeného jízdného v pražské hromadné dopravě, ve prospěch Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, (dále jen "dopravní podnik"). Dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel soudem stanovenou povinnost nesplnil, zahájil dopravní podnik proti němu v roce 2010 devět samostatných exekucí. Následně právní zástupce stěžovatele navrhl sloučení exekučních řízení do jednoho, což však exekutor zamítl. Toto zamítnutí nakonec posuzoval Ústavní soud, který usnesením sp. zn. III. ÚS 2137/12 ze dne 4. 6. 2013 ústavní stížnost odmítl (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 4. Stěžovatel dále prostřednictvím svého právního zástupce navrhl zastavení všech devíti exekucí, neboť se domníval, že rozhodnutí obvodního soudu ukládající stěžovateli povinnost zaplatit a představující exekuční titul nebyla bezvadně doručena. Stěžovatel je toho názoru, že jeho zdravotní stav vylučoval, aby doručené soudní písemnosti správně vyhodnotil a reagoval na ně. Obvodní soud podané návrhy ústavní stížností napadenými usneseními zamítl. V odůvodnění svých usnesení uvedl, že na základě znaleckého posudku a dalších skutečností je přesvědčen, že stěžovateli v době doručování exekučního titulu zdravotní stav nijak nebránil pochopit jeho význam, a proto lze převzetí rozhodnutí považovat za platný procesní úkon s účinky doručení. 5. Proti všem usnesením obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V nich zejména zpochybnil znalecký posudek, jakož i osobu znalkyně a uvedl, že v případě zkoumání psychického zdraví v minulosti je třeba v situaci, kdy zjištěná existující choroba je nepochybná, dlouhodobá, těžká a nevyléčitelná, vycházet z takových důkazních standardů, které umožní identifikovat zdravotní stav s určitou mírou pravděpodobnosti. Uvedl, že důkazní standard nemůže být nastaven tak, aby se takové zjištění jevilo jako nemožné. Stěžovatel v odvolání také poukázal na to, že obvodní soud přistupoval ke znaleckému posudku nekriticky a jeho rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože se nijak nevyrovnávají s jeho věcnou, potažmo právní argumentací. Městský soud všechna odvolání ústavní stížností napadenými usneseními zamítl a napadená rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění usnesení pod spisovými značkami 12 Co 173/2014, 21 Co 190/2014, 69 Co 171/2014, 70 Co 171/2014, 72 Co 187/2014 městský soud uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění usnesení pod spisovými značkami 14 Co 172/2014, 15 Co 192/2014, 15 Co 193/2014, 55 Co 169/2014 městský soud uvedl, že případné vady nalézacího řízení je nutné řešit prostřednictvím institutu žaloby pro zmatečnost, nikoli v rámci exekučního řízení. Pro závěr o formální vykonatelnosti exekučního titulu je pouze rozhodné, zda rozsudek byl povinnému doručen v souladu s tehdy platnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Z tohoto důvodu považoval městský soud tvrzení stěžovatele (odvolatele) o tom, že v době nalézacího řízení a doručování rozsudku byl stižen duševní chorobou, za irelevantní. Takové důvody dle jeho mínění nemohou být důvodem pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Městský soud tedy v těchto usneseních souhlasil s názorem obvodního soudu, že zde nejsou důvody pro zastavení exekuce, avšak svůj závěr podložil jinými důvody. 6. Všechna stěžovatelem podaná dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadenými usneseními dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, viz ustanovení části první čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a ustanovení části první čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) odmítl s tím, že se jedná o věc, u které není dovolání za žádných okolností přípustné, neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a současně nejde o vztah ze spotřebitelské sm