III.ÚS 3783/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3783/14 ze dne 23. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Odborového svazu pracovníků obchodu, IČ 60166762, se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2014 č. j. 28 Cdo 1302/2014-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 68 Co 374/2013-49 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. května 2013 č. j. 4 C 148/2012-29, za účasti Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů, IČ 00469483, se sídlem nám. W. Churchilla 2, Praha 3, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Chodská 30, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Rovněž tak má stěžovatel za to, že bylo zasaženo do jeho práva svobodně se sdružovat podle čl. 20 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 363 923 Kč s příslušenstvím. Ten se jako občanské sdružení podle §9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon č. 83/1990 Sb." nebo "zákon o sdružování občanů") domáhal zaplacení uvedené částky s odůvodněním, že jakožto člen vedlejšího účastníka, který byl rovněž občanským sdružením dle zákona č. 83/1990 Sb., má podíl na jeho majetku. Z celkového objemu finančních prostředků, jež byly vedlejším účastníkem v roce 2010 určeny valnou hromadou k přerozdělení členům, bylo stěžovateli vyplaceno méně právě o žalovanou částku - ta odpovídá podílu 10,062 %, a nikoli 10,773 %, ze kterého měl vyjít stěžovatel. Přerozdělení částky 50 mil. Kč členům předcházelo rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka v roce 2008, jímž byla schválena výše ideálního podílu stěžovatele 10,062 %. Toto rozhodnutí valné hromady stěžovatel nenapadl žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. Před tímto rozhodnutím však stěžovatel úspěšně napadl nezákonnost valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 17. 12. 2004, jímž byla schválena výše ideálních podílů členů. 3. Obvodní soud pro Prahu 3 vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník je právním nástupcem Revolučního odborového hnutí (ROH), přičemž jeho členy jsou jednotlivé odborové organizace. Ty mají ideální podíl na majetku vedlejšího účastníka schvalovaný jeho valnou hromadou, přičemž výše podílu jednotlivých svazů prvotně vycházela z počtu členů jednotlivých svazů (viz usnesení mimořádného všeodborového sjezdu ze dne 2. 3. 1990). Počet členů jednotlivých svazů, a tomu odpovídající podíl svazů na majetku vedlejšího účastníka určený v procentech, byl poprvé schválen valnou hromadou dne 19. 9. 1990 (tehdy určená výše podílu žalobce činila 7,73 %), výše ideálních podílů členů vedlejšího účastníka se po roce 1990 několikrát měnila rozhodnutím valné hromady. Posledním rozhodnutím, kterým byla výše podílů určena, je rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008, kterým byl podíl žalobce určen výší 10,062 %. Dne 17. 12. 2010 schválila valná hromada žalovaného delimitaci finančních prostředků za rok 2010 v částce 50 mil. Kč. 4. Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu zamítl z důvodu, že výše plnění poskytnutého stěžovateli za rok 2010 odpovídá podílu 10,062 %, který byl naposledy určen rozhodnutím valné hromady vedlejšího účastníka, stěžovatel toto rozhodnutí nenapadl žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. a dosud se výše podílu nezměnila. Rozhodnutí valné hromady o výši podílů členů nelze přezkoumávat mimo rámec řízení zahájeného dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. Soud dále uvedl, že úspěšnost žalob stěžovatele, směřujících proti nezákonným rozhodnutím valné hromady vedlejšího účastníka o výši podílů jeho členů, nemůže ovlivnit rozhodnutí v této věci, když rozhodnutí soudu o nezákonnosti rozhodnutí valné hromady o výši podílů členů ke dni 17. 12. 2004 dopadá pouze na poměry stěžovatele v době do 20. 6. 2008, kdy bylo rozhodnuto o výši podílů a rozhodnutí nebylo stěžovatelem ani jiným členem napadeno; pro rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008 tak po marném uplynutí lhůty dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. platí nedotknutelnost ve smyslu dodatečné nepřezkoumatelnosti. 5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal skutkové závěry i právní posouzení věci jako správné. Zdůraznil mj. požadavek na zachování co nejširší míry spolkové autonomie a dodržování principu odloučenosti spolků od státu i principu členské samosprávy, do níž stát nesmí, s ohledem na ústavní zásadu odluky soukromoprávních korporací od státu, nikterak zasahovat. Spolková autonomie si žádá, aby soud nezasahoval do činnosti občanských sdružení jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon. Aproboval pak závěr soudu prvního stupně, že soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat správnost výše podílu stěžovatele na rozdělení majetku vedlejšího účastníka v roce 2010. 6. Dovolací soud pak napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, v němž šlo o poněkud odlišný předmět řízení, dovodil, že nerespektovala-li žalovaná pravomocné rozhodnutí soudu stran nezákonnosti rozhodnutí její valné hromady, a promítla-li soudem vytýkaný nedostatek i do svého rozhodnutí následného, nemůže být na toto rozhodnutí v rámci soudního přezkumu pohlíženo jako na zákonné. Současně však vyslovil úvahu, že nedomáhají-li se členové sdružení v zákonné lhůtě soudní ochrany, pak je třeba mít toto rozhodnutí za závazné pro ně i žalovanou. Za situace, v níž přezkum správnosti sporovaného rozhodnutí o výši ideálních podílů nebyl předmětem řízení, zde tedy nebylo prostoru pro aplikaci závěrů vztahujících se k otázce nezákonnosti rozhodnutí valné hromady občanského sdružení, spočívající v nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí, a v úvahách soudů nižších stupňů nelze spatřovat odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 7. Nejvyšší soud odkázal na svoji judikaturu vycházející z názoru, že rozhodnutí sdružení je možno přezkoumávat pouze v rámci řízení o žalobě podané dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., přičemž uplynutí prekluzivních lhůt zde stanovených vylučuje možnost následného soudního přezkumu tohoto rozhodnutí, a to i jako otázky předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 33 Odo 208/2004 či usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. 28 Cdo 704/2007). Ustáleně pak judikuje, že skutečností rozhodující pro posouzení možného vzniku újmy na straně stěžovatele je usnesení stanovící výši ideálních podílů členů vedlejšího účastníka. V řízení o žalobě, zpochybňující správnost výše vyplacené částky, přitom není možné dosíci nápravy případně nesprávně stanovené výše těchto podílů, neboť soudy by pak zcela v rozporu s ústavně garantovanou zásadou odloučenosti spolků od státu suplovaly autonomní rozhodovací činnost sdružení a svými rozhodnutími by v podstatě nahrazovaly rozhodnutí sdružení o určení výše podílů. II. Argumentace stěžovatele, vyjádření účastníků, replika stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se svou žalobou domáhal zaplacení výše uvedené částky buď z titulu zaplacení dluhu na majetkovém vypořádání stěžovatele v rámci delimitace za rok 2010, nebo z titulu náhrady škody způsobené stěžovateli tím, že vedlejší účastník provedl majetkové vypořádání v roce 2010 podle nezákonných podílů a nerespektoval pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno pro nezákonnost rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka o ideálních podílech členů vedlejšího účastníka ze dne 25. 9. 1998. 9. Stěžovatel v řízeních před obecnými soudy tvrdil: a) že podíl 10,062 %, vykazovaný mu vedlejším účastníkem, je dotčen nezákonností, neboť rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 25. 9. 1998, o ideálních podílech, bylo soudem pravomocně zrušeno pro nezákonnost (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. 19 C 353/98, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003), avšak vedlejší účastník přes závaznost pravomocného rozsudku pro účastníky dle § 159a občanského soudního řádu toto své rozhodnutí nikdy nenahradil rozhodnutím souladným se zákonem, a b) že posledním rozhodnutím vedlejšího účastníka, o výši ideálního podílu stěžovatele před majetkovým vypořádáním v roce 2010, nebylo rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008, ale rozhodnutí valné hroma