III.ÚS 3795/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3795/14 ze dne 19. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloše Ondrušky, zastoupeného Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře BEDRNA a SPOLEČNÍCI, se sídlem Eliášova 922/21, Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. září 2012 č. j. 14 C 116/2012-54 ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2012 č. j. 14 C 116/2012-61, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013 č. j. 24 Co 84/2013-132 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 21 Cdo 1519/2014-198, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 1. 12. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavních práv, konkrétně pak práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na dědění majetku podle čl. 11 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě Bc. Miroslavy Helclové, směřující proti Janě Hruškové, stěžovateli, Milanu Schořovi a Jakubu Ondruškovi, určeno, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli MUDr. Miroslavu Schořovi, a dále bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 24 547 Kč. 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání žalovaných rozsudek okresního soudu potvrzen a žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 20 163 Kč. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že zčásti není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.") a zčásti není možné v dovolacím řízení pokračovat, protože stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.; kromě toho tímto usnesením bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul obsah napadených soudních rozhodnutí a průběh předmětného soudního řízení, přičemž zmínil pochybení, kterých se v něm měly soudy nižších stupňů dopustit (tedy že se žalovaní nemohli vyjádřit ke všem skutečnostem a že soudy vycházely pouze z důkazů předložených žalobkyní). Dále v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že jeho poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10 je nepřípadný; v této souvislosti upozornil, že se citované rozhodnutí týká vydědění a Ústavní soud se v něm podrobně zabýval otázkou respektování autonomie vůle zůstavitele; v této souvislosti stěžovatel vytknul obecným soudům, že z jejich strany nebyla snaha nalézt spravedlivé řešení. 6. Porušení svých ústavních práv pak stěžovatel spatřuje především v tom, že se soudy nezabývaly jím navrženými důkazy, rozhodly pouze na základě důkazů předložených žalobkyní, přičemž skutečnosti tvrzené žalobkyní vzaly za prokázané na základě výpovědí osob jí blízkých. Naopak žalovaní vyslechnuti nebyli a nebyla jim dána možnost svá tvrzení u soudu prokázat. Soud také porušil jeho procesní práva, když jej nepoučil podle § 118a a 119a o. s. ř. Následně stěžovatel uzavírá, že tím, že obecné soudy ignorovaly jeho návrhy na doplnění dokazování, porušily jeho právo na spravedlivý proces, a tím, že nerespektovaly vůli zůstavitele, porušily jeho právo na dědění. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Nutno však poznamenat, že namítl-li (eventuálně) stěžovatel, že se nemohl zúčastnit odvolacího řízení, již Nejvyšší soud v napadeném usnesení upozornil, že se jedná o tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti by pak takovou námitku (resp. ústavní stížnost jako celek) bylo nutné považovat za nepřípustnou, a to s ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť z ničeho neplyne, že by stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek "vyčerpal" (srov. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti nebylo zcela zřejmé, zda stěžovatel tuto námitku skutečně uplatnil nebo se takto jen vyjádřil k průběhu řízení před obecnými soudy, Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 (N 185/67 SbNU 231). Ústavní soud však v této souvislosti musí předeslat, že v projednávané věci by bylo možné ústavní rovinu sice spatřovat v otázce respektování práva vlastníka na pořízení s vlastním majetkem pro případ své smrti podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve vazbě na čl. 32 odst. 1 Listiny, ze kterých vyplývá možnost zákonodárce při dodržení ústavních kautel (čl. 4 odst. 2 Listiny) toto právo omezit, nicméně stěžovatel samotnou úpravu omezení pořizovací svobody nezpochybňuje, a také Ústavní soud - s ohledem na obsah ústavní stížnosti - neshledal, že by projednávaná věc byla takové povahy, aby mohla sloužit k přezkumu ústavnosti právní úpravy dědického práva hmotného platné do 31. 12. 2013, konkrétně pak ustanovení § 469a "starého" občanského zákoníku. K tomu dlužno dodat, že nová právní úprava vydědění (srov. § 1646 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je (posuzováno z hlediska této věci) prakticky stejná, takže nelze ani vyvozovat, že by došlo ve společnosti k posunu v tom smyslu, že vůli zůstavitele je třeba bezvýhradně respektovat. 11. Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům, že nehledaly "spravedlivé řešení", není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem konkrétně mělo jejich pochybení, jež by bylo z hlediska ústavnosti relevantní, spočívat. Vyjadřuje-li snad stěžovatel tímto způsobem svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústav