III.ÚS 3823/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3823/14 ze dne 22. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Matějného, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014 č. j. 6 As 125/2013-50 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2013 č. j. 10 A 92/2013-41, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, č. j. 10 A 92/2013 - 41 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel (v řízení žalobce) domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen "žalovaný") ze dne 2. 8. 2013 sp. zn. SO/11129/2013, jímž správní orgán podle § 10 odst. písm. a), b) a c) zákona č. 84/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "shromažďovací zákon"), zakázal shromáždění oznámené stěžovatelem žalovanému dne 31. 7. 2013, označené jako "Protest proti kriminalitě, porušování zákonů Policií ČR, za práva všech slušných občanů této země", které se mělo konat dne 14. 9. 2013 v době od 15:00 do 20:00 hod. v Českých Budějovicích na ulici M. Horákové, prostranství před kinem CineStar, jehož součástí měl být pouliční průvod z výchozího místa na vlakovém nádraží v Českých Budějovicích a dále ulicemi Nádražní, Rudolfovská, Na Sadech, Husova, Branišovská, Milady Horákové s ukončením před kinem CineStar, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s ustanovením § 10 odst. 1 písm. a), b) a c) shromažďovacího zákona, jakož i ústavním pořádkem České republiky. Kasační stížnost, kterou proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 6 As 125/2013-50 zamítl. V odůvodnění uvedl, že ač stěžovatel v souvislosti se stěžejní námitkou nedostatku odůvodnění rozhodnutí krajského soudu poukazoval na "nedostatečnost" závěrů krajského soudu ohledně ústavněprávních politických konotací zákazu shromáždění, resp. nutnosti vypořádat se s obecnými otázkami zákazu shromáždění a vyslovil i nesouhlas s konkrétním hodnocením provedeným krajským soudem, v kasační stížnosti explicitně jednotlivá skutková zjištění žalovaného a soudu nerozporoval, nebrojil proti "podřazení jednotlivých skutkových zjištění pod předmětnou právní úpravu a ani nenamítal nemožnost její aplikace na danou věc". K podpoře svých tvrzení toliko obecně odkázal na svá dřívější podání a "úvahy, které během procesního diskursu nastínil" (bez jakékoliv konkretizace), příp. obsah žaloby a repliky, a nikterak nespecifikoval, která jeho dřívější argumentace měla být pro posuzování důvodnosti stížnosti relevantní. K takto "koncipovaným" námitkám proto kasační soud uvedl, že mu nepřísluší (resp. není povinen), i s ohledem na zásadu dispoziční, za stěžovatele "dovozovat či dohledávat tvrzení, která uváděl v dřívějších řízeních či podáních", neboť by tím porušil princip rovnosti stran a též "nahrazoval činnost stěžovatele při formulaci námitek". K rozhodnutí krajského soudu pak konstatoval, že krajský soud přezkoumal zákonnost správního rozhodnutí o zákazu shromáždění na základě žalobní argumentace, přičemž to, že hodnotil naplnění zákonných kritérií pro omezení svobody shromažďování, neznamená, že by ignoroval ústavněprávní rovinu věci, stejně jako požadavek na proporcionálnost omezení dotčených práv. Je zjevné, že soud rozhodoval "při vědomí limitů čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. § 10 shromažďovacího zákona" a dostatečně se zabýval i otázkou střetu práva na shromažďování a práva na ochranu menšin, jakož námitkou poukazující na politickosociální kontext zákazu daného shromáždění, resp. jeho sociální rizika. Na tomto základě dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že shromáždění směřuje k ohrožení práv romské menšiny, resp. že přichází v úvahu výzva k použití násilí a jinému porušování právního pořádku České republiky, a tudíž rozhodnutí o zákazu shromáždění nebylo co vytknout. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu (stejně jako z rozhodnutí žalovaného) se přitom potřebná argumentace podává, a důvody, pro které převážila ochrana jiných lidských práv nad svobodou shromažďování, jsou zřejmé rovněž. K námitce nedostatečnosti závěrů krajského soudu, resp. správního orgánu, ohledně účelu shromáždění a osoby svolavatele, Nejvyšší správní soud uvedl, že se jí zabýval toliko v obecné rovině, neboť ani zde stěžovatel konkrétně nerozporoval jednotlivá skutková zjištění soudu a žalovaného, jestliže neuvedl, v čem jsou nedostatečná, jak by měla být doplněna či v čem jsou rozporná se zákonem. Ostatně neshledal ji opodstatněnou, neboť žalovaný i krajský soud se osobou svolavatele i účelem shromáždění podrobně zabývaly a z napadeného rozhodnutí je též zřejmé, z jakého skutkového stavu soud vycházel, jakož i to, jak vyhodnotil a posoudil pro věc rozhodné skutkové okolnosti, a z jakých důvodů má právní závěry vyslovené žalovaným za správné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost neshledal důvodnou. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na pokojné shromažďování dle čl. 19 Listiny, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudů, vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. V podrobnostech stěžovatel namítá, že zejména krajský soud nepřihlédl a ve svém rozhodnutí se nevypořádal úplně se všemi námitkami, které mu v žalobě adresoval. Nejvyšší správní soud jeho námitku nedostatku odůvodnění posoudil způsobem, který se "příkře rozchází s ústavněprávními požadavky kladenými na spravedlivý proces", neboť jestliže ve stížnosti namítl, že se krajský soud nevypořádal se žádnými jím vznesenými argumenty, "bylo by rozumný smysl postrádajícím formalismem požadovat, aby přesně specifikoval, o jaké argumenty se jedná...". Na tvrzení, že krajský soud zatížil svoje rozhodnutí vadou, spočívající v nedostatku odůvodnění, stěžovatel setrvává i v ústavní stížnosti, a uvádí, že krajský soud nezohlednil jeho výtky a provedl přezkum nezávisle na "procesním diskursu" účastníků, "takříkajíc od zeleného stolu"; Nejvyšší správní soud poté místo toho, aby pro toto pochybení rozsudek krajského soudu zrušil, vytkl jemu domnělý nedostatek argumentace v kasační stížnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žalobu projednal právě v rozsahu a smyslu jednotlivých výhrad k napadenému správnímu rozhodnutí. Setrval i v názoru, že k zásahu do práva na svobodné shromažďování nedošlo, neboť důvod, pro který bylo shromáždění zakázáno, byl důvodem zákonným, a též skutková zjištění, na nichž splnění podmínek pro zákaz shromáždění bylo založeno, mají oporu v soudním spise. Nejvyšší správní soud v obsáhlém vyjádření uvedl, že se s uplatněnými námitkami stěžovatele v daných limitech řádně vypořádal, jsa přitom vázán uplatněnými důvody v kasační stížnosti, a to zejména ve vztahu k námitce "nedostatečnosti" závěrů krajského soudu. Pokud by akceptoval názor stěžovatele ohledně rozsahu své přezkumné činnosti, znamenalo by to odklon od kasačního principu k principu reviznímu. Z podrobně rozvedených důvodů setrvává v názoru, že stěžovatel nebyl vedle práva na spravedlivý proces zasažen ani ve svém právu na svobodné shromažďování, a má proto za to, že ústavní stížnost není opodstatněná. V zaslané replice setrval stěžovatel na svých tvrzeních, jimiž argumentoval již dříve v podané ústavní stížnosti. předseda senátu Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 19 odst. 1, 2 Listiny, nemůže v dané věci založit svoji kritiku proti rozhodnutím správních soudů primárně na jiném základě, než na současně dovolávaném porušení zásad tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny, jímž je gara