III.ÚS 3846/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3846/14 ze dne 2. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele S. H., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014 č. j. 7 Tdo 677/2014-83, usnesení Vrchní soudu v Praze ze dne 16. prosince 2013 č. j. 11 To 138/2013-5434 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2013 č. j. 2 T 9/2012-5280, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 8. prosince 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byly dle jeho tvrzení porušeny ústavní principy spravedlivého trestního řízení zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to částečně dokonaného a částečně ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku. K naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu mělo dojít, stručně řečeno, tak, že stěžovatel v součinnosti s dalšími osobami organizoval a finančně podporoval dovoz kokainu do České republiky. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl městský soud zejména na základě svědeckých výpovědí a odposlechu elektronické komunikace všech obžalovaných. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Neshledal přitom v postupu nalézacího soudu žádné procesní ani hmotněprávní pochybení. Proti usnesení vrchního soudu brojil stěžovatel dále dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nepřisvědčil totiž stěžovatelovu tvrzení, že skutky jsou v odsuzujícím rozsudku vymezeny neurčitě a vágně. Ostatní námitky označil za nespadající pod jakýkoliv z dovolacích důvodů. II. Argumentace stěžovatele 3. Obecné soudy porušily dle stěžovatele jeho právo na spravedlivé soudní řízení tím, že vytvářely konstrukce skutkového děje z fiktivních a nezákonně zajištěných důkazů, odmítaly stěžovatelem navržené důkazy, neumožňovaly stěžovateli klást dotazy klíčovým svědkům, připustily provedení nezákonně získaných odposlechů v hlavním řízení a v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnotily jednotlivé důkazy, zejména věrohodnost svědků, kteří své výpovědi prokazatelně několikrát změnili. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle poukazuje na vazby mezi jednotlivými osobami, podílejícími se na převozu kokainu, z jejichž popisu vyplývá, že nemohl být organizátorem skutků popsaných v odsuzujících rozhodnutích. Obecné soudy aprobovaly omezení, jež stěžovateli fakticky znemožnila realizaci účinné obhajoby. V tomto směru stěžovatel poukazuje zejména na oddělený výslech klíčového svědka Jaroslava Prchala. K takovému postupu přitom nebyl dle stěžovatelova názoru žádný důvod, a to zvláště u těch svědků, jejichž nevěrohodnost byla potvrzena dokonce soudy Spolkové republiky Německo v souvisejících trestních věcech. Ačkoliv z provedených důkazů zjevně vyplývá podíl Jaroslava Prchala na předmětné trestné činnosti, nebyl tento obviněn a trestná činnost mu tak byla za jeho svědectví fakticky prominuta. Právě nevěrohodnost všech usvědčujících výpovědí způsobuje dle stěžovatele tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry soudů z nich vyvozenými, jež je projevem svévole rozhodujících soudů a porušením zásady in dubio pro reo. Nepřípustné omezení stěžovatelova práva na obhajobu představuje rovněž odmítání jím navržených důkazů. Zde se jedná zejména o nemožnost výpovědi policisty, vystupujícího pod jménem Láďa, kterému nalézací soud znemožnil hovořit o dlouhodobé spolupráci mezi policií a stěžovatelem, ačkoliv byly stěžovatelem poskytnuté informace hodnoceny tímto svědkem jako dobré. V poslední řadě stěžovatel rozporuje zákonnost pořízení a provedení odposlechů, které jej měly usvědčovat. Příkazy k jejich provedení nesplňují zákonné požadavky, spočívající v uvedení mezinárodní smlouvy, jež zavazuje Českou republiku stíhat určitý trestný čin. Výklad, který k otázce zákonnosti takového příkazu zaujaly obecné soudy, je toliko jedním z možných, přičemž v trestním řízení musí soudy vždy v pochybenostech užít toho výkladu, který je pro obviněného příznivější. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti - jak sám uvedl, s vědomím toho, že Ústavní soud neplní roli přezkumné instance k obecným soudům - formálně namítal porušení svého procesního základního práva, přesto však obsahově brojil jen proti nesprávné aplikaci hmotného podústavního práva. I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy v jejich obecně přijímaném pojetí. 7. Ke skutkovým námitkám lze konstatovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost rekonstrukce skutkového děje, ale omezuje se ve svém přezkumu pouze na jeho srozumitelnost a skutkovou, logickou a právní oporu v provedených důkazech. Zasáhnout do činnosti obecných soudů může pouze při shledání tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich soudy vyvodí. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí a žádný takový rozpor neshledal. Stěžovatel je usvědčen několika výpověďmi přímo a dále celou řadou nepřímých důkazů. Veškeré závěry obecných soudů tak mají logickou a skutkovou oporu v provedených důkazech. Skutečnost, že si některé důkazy zdánlivě protiřečí, nebo se dají hodnotit jinak, není pro řízení o ústavní stížnosti relevantní, neboť hodnotit provedené důkazy je výlučnou doménou obecn