III.ÚS 3884/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3884/14 ze dne 5. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky ELSI EUROPE, s. r. o., se sídlem Kamenice - Nová Hospoda, Na Stráni 2320, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2014 č. j. 23 Cdo 2289/2014-131, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014 č. j. 4 Cmo 129/2013-92 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2013 č. j. 56 Cm 207/2011-64, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 10. 12. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi (a v řízení, které jejich vydání předcházelo) byly porušeny zásadním způsobem podmínky řádného a spravedlivého procesu a že tak mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že současně mělo být zasaženo i do jejího práva na ochranu majetku podle čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 101 218 Kč a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované KRBY Praha s. r. o. náhradu nákladů řízení ve výši 34 711 Kč. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 14 836 Kč. 3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je seznámena se současnou praxí Nejvyššího soudu, kdy dovolání jsou v nemalé míře odmítána pro nedostatek vymezení rozporu napadeného rozhodnutí s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení § 237 ve spojení s § 241a o. s. ř., jako tomu bylo i v jejím případě. Ten se však od ostatních liší, neboť její dovolání zákonné náležitosti obsahovalo. Jedinou náležitostí, o které by mohlo být sporu, bylo vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. a na informaci z internetových stránek Nejvyššího soudu s tím, že nepovažuje závěr o nedostatku náležitostí za správný, neboť z dovolání plyne, jaké otázky byly v předchozím řízení nesprávně posouzeny a od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se soudy nižších stupňů odchýlily. 5. Konkrétně k otázce platnosti (existence) smlouvy o dílo a řádného dodání díla v dovolání stěžovatelka dle svých slov uvedla, že si soudy vystačily s tím, že uhradila fakturu, kterou vystavila žalovaná, aniž by se vypořádaly se všemi skutkovými okolnostmi a právními aspekty a aniž by provedly navrhované důkazy, přičemž ze všech okolností vyplývá, že tato úhrada neprezentuje stvrzení dohody, naopak prý bylo prokázáno, že dodáno bylo jiné dílo a že ona vytkla zásadní vady tohoto díla. Z obsahu dovolání bylo dle stěžovatelky patrno, o jakou otázku hmotného či procesního práva šlo, stejně tak jako to, od jaké rozhodovací praxe se soudy odchýlily, neboť namítané pochybení spočívalo v tom, že platnost smlouvy a řádné dodání díla bylo dovozováno z provedené úhrady faktury, čímž byl popsán právní princip, který se shoduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak plyne např. z rozsudku ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4156/2009. 6. Dále stěžovatelka uvádí, že v dovolání namítla, že k zásahu do jejích procesních práv došlo tím, že bez bližšího odůvodnění nebyly v řízení provedeny objektivně potřebné důkazy. Tímto způsobem prý současně vymezila odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvené např. v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 338/2012, podle které je v případě ústně uzavřených smluv třeba se důkladně zabývat všemi relevantními okolnostmi, včetně následného chování účastníků této smlouvy. Navíc dle stěžovatelky mělo být v dovolání rozvedeno, že daným postupem, označovaným jako opomenutí důkazů, došlo k závažnému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. 7. Ohledně platnosti (účinnosti) odstoupení od smlouvy stěžovatelka uvedla, že v dovolání namítla, že se touto otázkou soudy prakticky nezabývaly, když dospěly k závěru, že od smlouvy nelze odstoupit, byla-li řádně splněna. Danou otázku však soudy nemohly posoudit, pokud se nevypořádaly s otázkou řádného dodání díla. K tomu stěžovatelka dodala, že upozornila, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dílo nebylo dodáno řádně, neboť žalovaná dodala méně, což musela vědět, protože na to byla upozorněna. Tím prý stěžovatelka předestřela ustálený právní názor konstatovaný např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 32 Odo 400/2006, podle něhož dílo, které je vadné, nelze považovat za provedené, ani když je objednatel převezme, pokud nebylo sjednáno jinak. 8. Závěrem stěžovatelka argumentuje tím, že vymezení přípustnosti dovolání nelze vykládat tak stroze, jak činí Nejvyšší soud, a ani platné znění občanského soudního řádu prý výslovně neuvádí požadavek na přesné citování právního názoru Nejvyššího soudu či uvedení konkrétního rozhodnutí. U Nejvyššího soudu lze oprávněně očekávat vysokou míru odbornosti, přičemž je jeho povinností znát svou rozhodovací praxi, jakož i judikaturu soudů nižších stupňů. Z tohoto důvodu musí dle stěžovatelky platit, že je-li v dovolání řádně vymezena nesprávně posouzená právní otázka a je-li formulováno, v čem tato nesprávnost spočívá, a tento popis se prakticky shoduje s právním názorem Nejvyššího soudu, který tvoří obsah jeho "ustáleného právního názoru", je povinností tohoto soudu zabývat se takovým dovoláním věcně. Z textu dovolání přitom muselo být Nejvyššímu soud patrno, od jaké ustálené rozhodovací praxe se obecné soudy při řešení shora uvedených otázek odchýlily. Dále má stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud mohl přihlédnout k doplnění dovolání ze dne 20. 5. 2005 (pozn.: podanému opožděně) v tom smyslu, že jde o upřesnění tvrzených skutečností, usnadňující Nejvyššímu soudu jeho činnost, neboť již obsahovalo odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. III. Formální předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že vadně posoudil obsa