III.ÚS 3888/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3888/14 ze dne 25. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, v substituci JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 As 155/2013-34, ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31 a ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Škrétova 44/6, 120 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti ze dne 10. 12. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve věci pokuty uložené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada" případně "žalovaná") podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysílání"), byla porušena její ústavně zaručená základní práva na ochranu majetku dle čl. 11, na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 a na vyjádření k provedenému dokazování dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na včasné seznámení s podstatou a důvody vznesených obvinění dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a aby tato rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka uvedla, že rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31 a ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28, ústavní stížností napadá z procesní opatrnosti. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 28. 6. 2011 rozhodnutím č. j. LOJ/2259/2011 Rada podle § 60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, jehož se měla dopustit tím, že odvysílala obchodní sdělení sponzora Herbamedicus dne 6. 9. 2009 na programu televize Prima, které obsahovalo reklamní prvky, nebylo nikterak odděleno od ostatních částí programu, jako reklama nebylo ve vysílání rozeznatelné a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Dne 20. 9. 2013 rozsudkem č. j. 3 A 195/2011-188 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí Rady ze dne 28. 6. 2011 č. j. LOJ/2259/2011, zamítl. Správní soud ve věci rozhodoval již potřetí, neboť jeho předchozí dva rozsudky byly na základě kasačních stížností žalované resp. žalobkyně zrušeny v záhlaví citovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud") ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28, resp. ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31, z důvodu nesprávného právního posouzení a nepřezkoumatelnosti. Dne 30. 9. 2014 rozsudkem č. j. 6 As 155/2013-34 kasační soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku správního soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 3 A 195/2011-188 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že "napadeným rozsudkem" (zřejmě měla na mysli rozsudek kasačního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 As 155/2013-34) byla porušena její základní práva, a to právo na spravedlivý proces, ústavní princip nulla poena sine lege, právo na obhajobu ve správním řízení a právo vyjádřit se k provedeným důkazům. K porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny mělo dojít svévolným nepoložením předběžné otázky kasačním soudem Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čehož se naposledy domáhala v kasační stížnosti proti rozsudku správního soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 3 A 195/2011-188. K porušení základního práva podle 39 Listiny, zaručujícího být stíhán jen pro jednání, jehož trestnost je stanovena zákonem, podle stěžovatelky došlo ve správním řízení a v navazujícím řízení před správním soudem a kasačním soudem. Stěžovatelka citovala a komentovala právní závěry v její věci rozhodujících obecných soudů, poukázala na judikaturu kasačního soudu i Ústavního soudu k čl. 39 Listiny, i názory odborné veřejnosti ve vztahu ke správnímu trestání, a tvrdila, že skutková podstata daného správního deliktu nebyla vymezena natolik přesně, aby bylo možné považovat její zákonné vymezení za dostatečně určité a splňující požadavek předvídatelnosti. V rámci tvrzení o porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, zaručujícího právo obviněného být neprodleně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, stěžovatelka poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 7. 2000 ve věci Mattoccia proti Itálii, stížnost č. 23969/94, a tvrdila, že v celém průběhu řízení jí nebyla sdělena podstata obvinění, které vůči ní bylo vzneseno; byla pouze vyrozuměna o tom, že předmětem řízení je možné porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání pořadem (spotem), který byl označen. Měla však pochybnost, zda je jí kladeno za vinu odvysílání reklamy neoddělené nebo reklamy obtížně rozpoznatelné, a proto vznesla k Radě dotaz stran povahy obvinění, který zůstal nezodpovězen. Stěžovatelka se tak nemohla soustředit na podstatu věci a svoji obhajobu byla nucena budovat tak, že toliko odhadovala možná stanoviska Rady. Právo na spravedlivý proces měl kasační soud porušit tím, že přehodnotil skutková zjištění správního soudu, aniž ve věci nařídil jednání, při kterém by za přítomnosti účastníků řízení sám provedl důkaz zhlédnutím spotu a následně tento provedený důkaz vyhodnotil; tím prý kasační soud porušil "zásadu přímosti", v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183), ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175) a ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12. Pokud měl kasační soud v úmyslu přehodnotit výsledky dokazování provedeného správním soudem, bylo prý jeho povinností nařídit ve věci ústní jednání, důkaz při něm provést a poskytnout účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby se k provedenému dokazování vyjádřili. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížností napadené zrušovací rozsudky kasačního soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28, a ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31, nebyly konečnými rozhodnutími ve věci, což je zpravidla důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; s ohledem na ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., a judikaturu kasačního soudu k němu, zmíněnou v bodě 13 výše citovaného rozsudku kasačního soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31 (srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007-56), Ústavní soud považoval ústavní stížnost za projednatelnou i v této části. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny nepředložením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny kasačním soudem, který dle jejího přesvědčení svévolně nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ústavní soud připomíná závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), dle nichž Úmluva výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu. Nicméně s ohledem na ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování EU nelze vyloučit, že odmítnutí vnitrostátního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie může za