III.ÚS 3899/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3899/14 ze dne 16. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Venhody, zastoupeného JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014 č. j. 3 Ads 113/2013-21, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013 č. j. 7 A 63/2011-190-194, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudu, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2007 č. j. 7087-03/07-010100-90 ředitel Celního ředitelství Brno propustil stěžovatele dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen zákon č. 361/2003 Sb.), ze služebního poměru, neboť "dne 28. 2. 2007 v rámci plnění služebních povinností uložil blokovou pokutu ve výši 4 000 Kč, na její zaplacení vybral 200 euro, tedy v rozporu s předpisy přijal nepovolenou měnu, do rozpočtu odvedl 4 000 Kč, čímž se obohatil o cca rozdíl dle platného kurzu ve výši 1 600 Kč. Tím se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, a porušil tak služební slib". Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008 č. j. 2007/7557/30 generální ředitel Generálního ředitelství cel odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí ze dne 1. 10. 2007 potvrdil. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze, poté, co jeho předchozí rozhodnutí v této věci ze dne 27. 10. 2010, ze dne 25. 5. 2011 a ze dne 15. 6. 2012 byla Nejvyšším správním soudem zrušena, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel zamítl. V odůvodnění k jednotlivým žalobním námitkám, vázán právními názory Nejvyššího správního soudu, zejména a) uvedl důvody, pro které shledal výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím žalovaného určitým, b) přisvědčil tvrzení stěžovatele o nesprávnosti postupu správního orgánu při opatření záznamu o podaném vysvětlení řidiče Vrančeva ze dne 7. 3. 2007, c) vyložil, že zproštění obžaloby stěžovatele v trestním řízení nemělo vliv na oprávnění správního orgánu vést řízení a rozhodnout o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, a konečně d) uvedl, že nedodržení lhůty dle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. vliv na zákonnost rozhodnutí nemělo. Ohledně důkazu výslechů svědků Vrančeva a Karaasana provedeného bulharskými justičními orgány dne 28. 8. 2008 bez vyrozumění obhájce stěžovatele městský soud, ve smyslu právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku č. j. 3 Ads 94/2012-31 zaznamenal, že "přihlédl k protokolům o výslechu svědků ... provedených na dožádání", přičemž má za to, že "protokolem o výslechu svědků" ve spojení s pokutovými bloky a "nevěrohodným tvrzením žalobce a zejména jeho kolegy Dobrovolného", jakož i provedenou rekognicí, bylo stěžovateli vytýkané jednání prokázáno. Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost, již proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel podal. K námitce, že městský soud pochybil, použil-li jako důkaz výslechy svědků Vrančeva a Karaasana, uvedl, že v této věci již v rozsudku sp. zn. 3 Ads 94/12 vyslovil, že "listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení, obecně mohou být podkladem pro rozhodnutí, a že protokol o výslechu svědka provedeném v zahraničí, byť nebyl proveden v souladu s českým právem, je přesto možno použít v řízení před tuzemským orgánem jako listinný důkaz, vůči němuž má subjekt zachovány veškeré námitky", a proto "ve správním řízení ve věcech služebního poměru a priori nelze odmítnout použití protokolu o výslechu svědků, který byl pořízen v trestním řízení, jen z toho důvodu, že byl tento důkaz opatřen procesně vadným způsobem", přičemž "i z hlediska nároků, které český právní řád klade na svědeckou výpověď ve správním řízení", byli oba svědci řádně poučení ve smyslu rozhodných ustanovení trestního řádu a trestního zákona, což "zesiluje důkazní hodnotu listin" a "poskytuje dostatečnou oporu pro závěr o zákonnosti pořízení důkazu pro potřeby řízení ve věcech služebního poměru". Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že protokoly o výslechu svědků nebyly v řízení jedinými důkazy, neboť městský soud provedl dokazování i dalšími listinami - pokutovými bloky, výpověďmi stěžovatele a jeho "kolegy Dobrovolného", expertízou ručního písma na pokutových blocích, jakož i záznamem z rekognice celníků svědkem; závěry žalovaného jsou tudíž podpořeny uceleným souhrnem důkazů, jejichž význam z hlediska prokázání jednání stěžovatele městský soud dostatečně hodnotil. V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) namítl, že postupem správních orgánů při provádění dokazování došlo k porušení jeho práv dle čl. 38 odst. 2 a 37 odst. 2 Listiny, jestliže sám, resp. jeho právní zástupce, nebyl předem vyrozuměn o konání výslechů svědků Vrančeva a Karasaana, nebylo mu umožněno jim klást otázky, a nemohl ani využít práva na právní pomoc, spočívající v přítomnosti advokáta u výslechu svědků. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak shledává i v tom, že ač byl tento důkaz získán a proveden v rozporu s ustanoveními § 51 odst. 1 a § 2 odst. 1 správního řádu, bylo k němu v řízení přihlíženo; argumenty použité Nejvyšším správním soudem jsou "evidentním obcházením jednoho ze zásadních pilířů spravedlivého procesu", neboť jde o účelovou argumentaci, jež má "v konečném důsledku umožnit užití důkazu, který byl zcela evidentně a prokazatelně opatřen v rozporu s platným právem a ústavním pořádkem". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". To je důležité i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že postupem soudů byl zasažen ve svém právu dle čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Konkrétně jde o to, zda ve správním řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru a jeho následném soudním přezkumu bylo možné použít jako důkaz výpovědi svědků Vrančeva a Karasaana, jestliže nebyli vyslechnuti kontradiktorně, a když i z trestního spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (sp. zn. 2 T 40/2009) vyplynulo, že jejich výslech byl bulharskými justičními orgány proveden bez vyrozumění obhájce stěžovatele, a v rozporu se žádostí dožadujícího orgánu dle čl. 4 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Za situace, kdy není sporu o tom, že stěžovatel byl ve svém procesním právu klást svědkům otázky dle § 174 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., omezen, zabýval se Ústavní soud posouzením, zda provedené dokazování a jeho výsledky mohly poskytnout dos