III.ÚS 436/2000 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 436/2000 ze dne 13. 6. 2002   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky ing. Z. B., zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 26 Cdo 2843/2000-119, ze dne 22. 11. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 54 Co 725/99-104, ze dne 12. 4. 2000 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 24 C 68/97-58, ze dne 4. 5. 1999, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Navrhovatelka podala osobně dne 24. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 54 Co 725/99-104, ze dne 12. 4. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 24 C 68/97-58, ze dne 4. 5. 1999, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na vyklizení bytu. Napadenými rozsudky byla podle názoru navrhovatelky porušena ustanovení čl. 1, 3 odst. 1, čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy ČR a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhovatelka se dále domnívala, že postupem soudů v rozporu s uvedenými ustanoveními došlo rovněž k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čímž bylo porušeno její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces. Návrh byl podán včas. Spolu s návrhem byl podán i návrh na zrušení § 706 občanského zákoníku. Osobním podáním ze dne 14. 2. 2002 podala navrhovatelka dále návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 26 Cdo 2843/2000-119, ze dne 22. 11. 2001, rovněž ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 54 Co 725/99-104, ze dne 12. 4. 2000 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 24 C 68/97-58, ze dne 4. 5. 1999, tento návrh byl veden pod sp. zn. III. ÚS 102/02. Označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku odvolacího soudu. Navrhovatelka uvedla, že i rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva. Současně navrhovala, aby obě její podání byla spojena ke společnému projednání. Návrh byl podán včas. Spolu s ústavní stížností byl znovu opakován návrh na zrušení § 706 občanského zákoníku. Usnesením, č.j. III. ÚS 436/2000-14, ze dne 18. 4. 2002, spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému řízení a věc je nadále vedena pod sp. zn. III. ÚS 436/2000. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 24 C 68/97, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka (jako vlastnice předmětného domu) se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 domáhala uložení povinnosti žalovanému vyklidit byt č. 14 o velkosti 2+1 I. kategorie ve 4. podlaží domu č.p. 657 v Praze 5, ul. P. a vyklizený jej odevzdat navrhovatelce. Obvodní soud pro Prahu 5 po rozsáhlém dokazování rozsudkem, č.j. 24 C 68/97-58, ze dne 4. 5. 1999, zamítl podaný návrh. V odůvodnění pak uvedl, že žalovaný se svojí babičkou, která byla nájemkyní předmětného bytu sdílel společnou domácnost v době její smrti a tím došlo k přechodu nájmu bytu na žalovaného (§ 115 a § 706 odst. 1 občanského zákoníku). K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který po doplnění dokazování, neshledal podané odvolání za opodstatněné a rozsudkem, č.j. 54 Co 725/99-104, ze dne 12. 4. 2000, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a současně ve výroku k návrhu navrhovatelky, podaném v průběhu řízení před odvolacím soudem, vyslovil nepřípustnost dovolání. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy zhodnotil řádně, náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl rovněž ke správnému závěru právnímu, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení. Dále uvedl, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně v tom, že žalovaný sdílel společnou domácnost s babičkou v době jejího úmrtí při nedostatku jiného vlastního bytu, čímž u něho došlo k přechodu nájmu předmětného bytu , a proto navrhovatelce nelze poskytnout ochranu vlastnického práva spočívající v navrhovaném vyklizení předmětného bytu. Přitom není zapotřebí zkoumat, zda soužití žalovaného s babičkou bylo harmonické či nikoliv. Rozhodné je pouze faktické soužití ve společné domácnosti a nedostatek vlastního bytu v den úmrtí původního nájemce. K návrhu na připuštění dovolání pak odvolací soud uvedl, že posuzování otázky přenesení a udržení důkazního břemene v řízení o přechod nájmu bytu či hodnocení hodnověrnosti důkazů podle jejich pořadí a vztahu ke genezi vývoje institutu práva přechodu nájmu či souladu § 706 občanského zákoníku s Listinou se zřetelem k negaci základních atributů vlastnického práva nemůže mít zásadní právní význam pro rozhodnutí o přechodu nájmu bytu, a proto byl tento návrh zamítnut. K dovolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j. 26 Cdo 2843/2000-119, ze dne 22. 11. 2001, dovolání odmítl. V odůvodnění pak uvedl, že dovolání je přípustné, jsou-li splněny podmínky stanovené zákonem. Při jejich zkoumání zjistil, že nejsou dány vady, uvedené v § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Dále konstatoval, že dovolání není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) i b) o.s.ř. či podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Ke zkoumání přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že z hlediska podaného dovolání podmínky § 239 odst. 2 nesplňují především dovolací námitky směřující proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, resp. proti správnosti jeho skutkových zjištění. K namítané právní námitce (tj. výklad § 706 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku) pak Nejvyšší soud konstatoval, že v této věci je soudní judikatura ustálená a ani z okolností případu nevyplynula nutnost přijatý právní závěr měnit. Konečně k námitce rozporu § 706 odst. 1 s Listinou Nejvyšší soud uvedl, že navrhovatelkou navržený postup (přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu) nepřipadá v úvahu, protože dovolání nebylo shledáno přípustným a dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu meritorně nepřezkoumával. Jak bylo výše uvedeno, navrhovatelka podala nejdříve ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, kterou pak doplnila i ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. V uvedených rozhodnutích spatřovala porušení svých základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 Listiny a neposkytnutí ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, čímž došlo i k porušení čl. 95 Ústavy ČR , čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR spatřovala porušení práva na spravedlivý proces především v tom, že dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné, i když podle jejího názoru předložené dovolací námitky měly charakter námitek právních. Navrhovatelka především polemizovala s názorem obecných soudů, týkajícím se výkladu pojmu "společná domácnost" u první skupiny osob, na něž podle § 706 odst. 1 občanského zákoníku může přejít právo nájmu bytu. Dále namítala, že rozhodování soudu, které se řídí ustálenou judikaturou a nevezme v úvahu konkrétní okolnosti, je rozhodováním nespravedlivým. V dané konkrétní věci je výklad, který přijaly obecné soudy, v rozporu s dobrými mravy a ochranou práv a neoprávněně zvýhodňuje osobu, která se nechovala v souladu se zásadou dobrých mravů a jednala v rozporu se všemi principy rodinného soužití. Pokud jde o ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a soudu I. stupně, pak navrhovatelka spatřovala porušení uvedených základních práv v tom, že obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu vlastnického práva navrhovatelky, když nadřadily nájemní právo nad právo vlastnické přes důvodné pochybnosti (podle názoru navrhovatelky) o tom, zda v předmětné věci byly naplněny podmínky pro přechod nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 občanského zákoníku. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí všech obecných soudů v dané věci a současně navrhovala i zrušení § 706 občanského zákoníku. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze. Ve vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a setrvává na svých skutkových i právních závěrech, přičemž zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Navrhovatelkou mylně tvrzený rozpor § 706 občanského zákoníku s Ústavou ČR a Listinou nepovažuje za relevantní důvod pro podání ústavní stížnosti, a proto navrhoval, aby byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta či jako nedůvodná zamítnuta. K výzvě Ústavního soudu podal dále vyjádření i Nejvyšší soud ČR. Ve vyjádření dovolací soud uvedl, že řešení právní otázky týkající se výkladu § 706 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku navrhovatelka nap