III.ÚS 610/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 610/05 ze dne 24. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P. a 2) E. P., oba právně zastoupeni JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem AK se sídlem Bendova 8, 301 27 Plzeň, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004 č. j. 19 Co 577/2003-177, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005 č. j. 25 Cdo 2161/2004-219, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 11. 2005, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 9. 1. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004 č. j. 19 Co 577/2003-177, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005 č. j. 25 Cdo 2161/2004-219, a to pro porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, a dále čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 35/2001. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobci J. P. a E. P. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zaplacení částky 357 556,- Kč s příslušenstvím, a to z důvodu náhrady škody, která jim byla způsobena nesprávným úředním postupem obecných soudů. Nesprávný úřední postup soudů spočíval podle stěžovatelů v tom, že řízení, které zahájili dne 16. 3. 1992 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 305/1992, žalobou proti České republice o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, trvalo nepřiměřeně dlouho, a to 7 let, než soudy vyslovily právní názor, že nárok má být uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V mezidobí však uplynula lhůta pro uplatnění nároku podle restitučního zákona. Žalobcům tak vznikla škoda na nákladech vynaložených v souvislosti s tímto řízením, a to na odměnách zaplacených advokátovi (35 257,- Kč), na cestovních výlohách, poštovném a hovorném (45 000,- Kč), dále škodou na zdraví, způsobenou dlouhým procesem (30 000,- Kč) a na úrocích ve výši 24 679,- Kč z částky zaplacené advokátovi; žalobci v průběhu řízení žalobu rozšířili o další náklady včetně hodnoty věcí zabavených státem na celkovou částku 357 556,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 18. 8. 2003 č. j. 14 C 35/2001-142 Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu o zaplacení částky 357 556,- Kč s příslušenstvím zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2004 č. j. 19 Co 577/2003-177 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 8. 2005 č. j. 25 Cdo 2161/2004-219 podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl dovolání žalobců, když dospěl k závěru, že dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, neboť se nejedná o otázku zásadního právního významu. Obvodní soud pro Prahu 2 vyšel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, že žalobci podali v březnu 1992 proti České republice u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou žalobu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, když během jejich pobytu ve Spolkové republice Německo byl postupem dle ust. § 453a obč. zák. (ve znění tehdy účinném) v roce 1989 odňat jejich majetek a stěžovatelé byli připraveni o členská práva k družstevnímu bytu. Toto řízení, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 305/1992, trvalo do pravomocného skončení více než osm let, v jeho průběhu byly postupně soudem prvního stupně vydány tři rozsudky, věc řešil i dovolací soud, který v rozsudku ze dne 23. 4. 1998 vyslovil, že nárok žalobců je třeba posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po opakovaných rozhodnutích soudů všech stupňů včetně Nejvyššího soudu ČR byla rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998 ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu žaloba zamítnuta, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 58/1969 Sb. Nejvyšší soud ČR, který v této věci rozhodoval již po druhé, rozhodnutím ze dne 15. 11. 2000 co do částky 50 000,- Kč předchozí rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení v této části zastavil, neboť se jednalo již o věc pravomocně rozsouzenou, a jinak dovolání žalobců zamítl. Po stránce právní Obvodní soud pro Prahu 2 dovodil, že je třeba aplikovat ust. § 18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro takovou odpovědnost státu. Především rozdílná aplikace právních norem různými soudními instancemi nemůže být vykládána jako nesprávný úřední postup soudů. Soud prvního stupně neshledal, že by se soudci rozhodující o žalobě žalobců provinili proti svému závazku řídit se právním řádem České republiky, vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v souladu s ním rozhodovat nezávisle a nestranně a spravedlivě. Za nesprávný úřední postup by dle soudu prvního stupně mohla být označena nepřiměřená délka soudního řízení. Soud však neshledal příčinnou souvislost mezi možným vznikem škody žalobcům a délkou soudního řízení. V předchozím řízení až na určité výjimky nedocházelo k nedůvodným průtahům a délka řízení byla do značné míry ovlivněna rozsáhlým dokazováním, nejedná se tedy o nesprávný postup soudů. Probíhající soudní řízení o náhradu škody proti státu navíc nijak nebránilo žalobcům v tom, aby uplatnili svůj nárok na vydání věci či finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. Jakákoliv délka soudního řízení tak nemohla mít vliv na to, že skutečnou příčinou neúspěchu žalobců v původním řízení byl nesprávný postup při uplatňování jejich nároku. Soud proto dospěl k závěru, že mezi vznikem škody, jejíž náhrady se žalobci domáhají, a délkou soudního řízení není dána příčinná souvislost, a stát nenese odpovědnost za neúspěch žalobců v důsledku nesprávně uplatněného nároku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2004 č. j. 19 Co 577/2003-177 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud nejprve zabýval tím, podle jaké normy je třeba věc posoudit a poopravil závěr soudu prvního stupně v tom směru, že pokud by bylo v řízení prokázáno, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu před datem 15. 5. 1998 [tohoto dne nabyl účinnosti zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], bylo by třeba postupovat podle zákona dříve platného, tj. zák. č. 58/1969 Sb., zatímco pokud by ke škodě způsobené nesprávným úředním postupem došlo po tomto datu, bylo by třeba postupovat podle zákona současně účinného, tj. zák. č. 82/1998 Sb. Současně odvolací soud uvedl, že pokud jde o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, pak ustanovení obou těchto norem (ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb. a ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb.) se nijak podstatně neliší, pouze zák. č. 82/1998 Sb. definuje nesprávný úřední postup mimo jiné také jako porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jinak nesprávný úřední postup ani v jednom z těchto zákonů definován není a obecně se judikaturou dovozuje, že jde o případy vzniku škody způsobené jinou než rozhodovací činností státních orgánů, a především i zde musí existovat příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánů státu nezakládají ani vady řízení, jestliže by měly za následek nesprávné rozhodnutí. Pokud tedy, uvedl dále odvolací soud, žalobci vytýkají soudům nesprávné právní posouzení věci, které zaujaly v některých svých rozhodnutích, pak nemůže jít o nesprávný úřední postup, který by zakládal odpovědnost státu za případně vzniklou škodu. Odvolací soud přisvědčil obvodnímu soudu, že řízení vedené o původní žalobě trvalo velmi dlouho, avšak ztotožnil se se zjištěním soudu prvního stupně, že celkem bylo vydáno 8 rozhodnutí, a to soudy všech tří stupňů, a nebylo zjištěno, že by řízení trpělo