III.ÚS 625/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 625/04 ze dne 8. 11. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   III. ÚS 625/04 Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. A.K., zastoupené advokátem JUDr. P.K., proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. 6. 2001, čj. 11 C 161/99-58, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, čj. 15 Co 423/2001-104, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, čj. 22 Cdo 1455/2004-118, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Ústavní stížností ze dne 26. 10. 2004 napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. 6. 2001, čj. 11 C 161/99-58, "ve znění" rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, čj. 15 Co 423/2001-104, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, čj. 22 Cdo 1455/2004-118, a s tvrzením, že postupem prvně uvedeného soudu jí bylo odepřeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a byla jí znemožněna ochrana vlastnictví, garantovaná čl. 11 Listiny, se domáhala jeho zrušení. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Žďáře nad Sázavou sp. zn. 11 C 161/99, rozsudkem téhož soudu napadeným touto ústavní stížností byla zamítnuta žaloba J.H., podaná proti D.B. a Ing. M.B., na určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku. Toto rozhodnutí napadla J.H. odvoláním, avšak Krajský soud v Brně je v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením, jež je rovněž v záhlaví označeno, pro nepřípustnost odmítl. Usnesení dovolacího soudu bylo dovolatelce (žalobkyni) doručeno dne 26. 8. 2004. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně, resp. její právní předchůdci, J. a A.K., nevydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku, protože nešlo o oprávněnou držbu, v případě které musí být držitelé, jak konstatovaly obecné soudy, se zřetelem ke všem okolnostem - chápáno z objektivního hlediska - v dobré víře, že jim věc nebo právo patří. Soudy vycházely z toho, že prohlášení J. a M.J. ze dne 9. 12 1979, dle něhož předmětný pozemek "darují bez úhrady" J. a A.K., nemohlo být titulem, o který by bylo možno dobrou víru opírat, jak tvrdila žalobkyně, neboť z něj nelze vyvodit, jaký pozemek byl darován, chybí v něm i projev vůle A.K. Kromě toho, jak uvedl soud dovolací, v případě darovací smlouvy, jakožto smlouvy o převodu nemovitosti, zákon vyžadoval její registraci státním notářstvím (§ 134 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření smlouvy a dále ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.), ke které však v daném případě nedošlo. V ústavní stížnosti stěžovatelka sdělila, že žalobkyně J.H., její matka, dne 13. 10. 2004 zemřela, a že se cítí jako zákonná dědička oprávněna vstoupit do jejích práv a povinností. Dědické řízení však dle jejího vyjádření ještě nezačalo, příslušné doklady se stěžovatelka zavázala předložit, až je bude mít k dispozici. K meritu věci stěžovatelka uvedla, že předmětný pozemek užívala žalobkyně, resp. její právní předchůdci, už od nepaměti. Poté co právním předchůdcům žalobkyně bylo z G. sděleno, že podle platného práva nejsou jeho vlastníky, uzavřel pan J.K. s tehdejšími vlastníky J. a M.J. ohledně něj darovací smlouvu. Ti předtím zakoupili předmětný pozemek kupní smlouvou ze dne 2. 6. 1967, v níž se v čl. I. odst. 2 výslovně uvádí, že pozemek je v užívání právních předchůdců žalobkyně. V rozhodnutí SN ze dne 6. 6. 1989, čj. D 332/89, se uvádí, že předmětný pozemek je v užívání socialistické organizace, z blíže neidentifikovatelného výpisu z katastru nemovitostí, který se vztahuje k příslušnému listu vlastnictví, má plynout, že předmětný pozemek je v užívání socialistické organizace, a to na základě rozhodnutí SN, 2 R I 249/67 ze dne 2. 6. 1967. Jedná se ale o zjevnou chybu, pod tímto číslem byla totiž registrována výše uvedená kupní smlouva, kterou převod pozemku do užívání socialistické organizace nebyl řešen. Žalobkyně ani její právní předchůdci nebyli nikdy informováni o tom, že by zaniklo jejich užívací právo. V uvedenou dobu znal právní řád pouze právo užívání pozemků podle § 198 a násl. občanského zákoníku. Podle ustanovení § 872 odst. 1 občanského zákoníku se právo osobního užívání daného pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, transformovalo na vlastnické právo. Závěrem stěžovatelka namítá, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a občanského soudního řádu, když žalobkyni nevyzval, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností a předložila důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, měl-li za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru žalobkyně. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není. K výzvě Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2006 k odstranění vad návrhu, spočívajících v absenci povinného právního zastoupení a také v rozporu obsahu ústavní stížnosti a návrhového žádání, stěžovatelka prostřednictvím zvoleného advokáta návrhové žádání upravila tak, že navrhuje, aby Ústavní soud zrušil nejen rozsudek soudu prvního stupně, ale i rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího. V tomto ohledu byla překážka projednání návrhu stěžovatelky odstraněna. Dále se Ústavní soud musel zabývat otázkou, zda lze stěžovatelku považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť tato nebyla účastnicí předchozího soudního řízení [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zde Ústavní soud vycházel z toho, že stěžovatelka je - jak plyne i ze soudního spisu - dcerou zemřelé žalobkyně, tj. dědičkou ze zákona, přičemž napadená rozhodnutí obecných soudů se eventuálně mohou (negativně) projevit v její právní sféře. Dědické řízení, které by vzneslo do věci jistotu např. v tom ohledu, zda v případě stěžovatelky nejde o osobu dědicky nezpůsobilou nebo vyděděnou (§ 469 a § 469a občanského zákoníku), však dosud ukončeno nebylo, nicméně další vyčkávání na jeho skončení, v němž by byly některé sporné otázky vyřešeny, pokládá Ústavní soud za nepřípustné, a to vzhledem k možnému vzniku průtahů v tomto řízení (nehledě na to, že v dědickém řízení se patrně, jak plyne ze sdělení stěžovatelky ze dne 24. 10. 2006, vyčkává na výsledek řízení vedeného ve věci této ústavní stížnosti). Jestliže tedy Ústavní soud nezjistil žádné důvody, proč by stěžovatelka nemohla být považována za procesní nástupkyni žalobkyně (viz § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 107 odst. 2 občanského soudního řádu per analogiam), nemohl ani dospět k závěru, že by se v jejím případě jednalo o osobu zjevně neoprávněnou k podání příslušného návrhu ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se rovněž zabýval otázkou, zda ústavní stížnost byla podána včas, přičemž dospěl k závěru, že pokud žalobkyně zemřela v době, kdy běžela lhůta pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, došlo k jejímu přerušení (viz § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 56 odst. 1 občanského soudního řádu per analogiam). Vzhledem k tomu, že povinností obecných soudů nebylo doručovat (opětovně) rozhodnutí o dovolání stěžovatelce, neboť řízení před těmito soudy bylo doručením tohoto rozhodnutí žalobkyni skončeno, vyvstává otázka, od kdy začíná běžet nová lhůta pro podání ústavní stížnosti procesnímu nástupci (srov. § 56 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud má za to, že počátek běhu nové lhůty by se měl minimálně odvíjet od data úmrtí účastníka předchozího soudního řízení, tedy od okamžiku, kdy tzv. procesní nástupce mohl "vstoupit do řízení" tím, že podá ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že i tuto (striktní) podmínku podaná ústavní stížnost splňuje, Ústavní soud se již nezabýval tím, zda by lhůta neměla začít plynout později. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí (evidentně) způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Stejně tak lze, i když by výše uvedená podmínka naplněna nebyla, nepochybně považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže tentýž senát Ústavního soudu problematiku, jež j