IV.ÚS 1001/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1001/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky právnické osoby Společenství vlastníků X, zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem, sídlem Duškova 164, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2021 č. j. 29 ICdo 146/2019-512 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019 č. j. 14 VSOL 289/2019-456, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. Kazimíra Heczka, 2. obchodní společnosti 4ALL Production s. r. o., sídlem Národních hrdinů 886, Praha - Dolní Počernice, 3. Hany Coriové, 4. Drahomíry Cormier, 5. Ing. Michala Čapka, 6. obchodní společnosti ESPRO s. r. o., sídlem Pobřežní 1804/5, Cheb, 7. Ivany Hájkové, 8. Miroslava Hejny, 9. Dany Hejnové, 10. Ing. Luboše Chasáka, 11. Ireny Chasákové, 12. Olgy Jopkové, 13. Mgr. Josefa Novotného a 14. Denisy Novotné, 15. Jana Pačese, 16. Jany Pospíšilové, 17. Martina Průši, 18. Antonína Skřivana, 19. Antonína Skřivana, 20. Ing. Květuše Skřivanové, 21. Ing. Lubomíra Spousty, 22. Ing. Michaely Spoustové, 23. Mgr. Tomáše Svobody, 24. Bc. Ivety Svobodové, 25. Halky Svobodové, 26. Zuzany Šafrhansové, 27. Josefa Šlemra a 28. Jaroslavy Šlemrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 1. 2019 č. j. 36 ICm 4288/2014-361 zamítl návrh stěžovatelky a vedlejších účastníků 2. až 28. (dále též jen "žalobci") na určení, že pohledávka věřitele - vedlejšího účastníka 1. (dále jen "žalovaný") přihlášená jím ve výši 3 900 000 Kč do insolvenčního řízení dlužnice PROPERTY & HOUSING, a. s., (vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSOS 36 INS 33854/2013) a evidovaná pod č. P9 není pohledávkou po právu (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V jeho odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobci v řízení neprokázali, že by žalovaný s dlužnicí (či dalšími osobami) "uměle vytvořili" přihlášenou pohledávku a že se naopak přiklonil ke skutkové verzi žalovaného, která se mu za současného stavu uvedených tvrzení a předložených důkazů jevila jako logická a žalobci nevyvrácená, tj. že mezi žalovaným a dlužnicí byla dne 19. 6. 2012 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byla blíže specifikovaná bytová jednotka se spoluvlastnickým podílem na společných částech příslušné budovy a pozemcích v katastrálním území Dolní Počernice (dále jen "bytová jednotka"). Na jejím základě žalovaný jako kupující zaplatil kupní cenu ve výši 3,9 mil. Kč, a to prostřednictvím exekutorské úschovy, načež dne 28. 6. 2012 soudní exekutor tuto částku vyplatil dlužnici. Následně smluvní strany dohodou ze dne 4. 10. 2012 kupní smlouvu zrušily z důvodu, že převod nebylo možné zapsat do katastru nemovitostí, protože k návrhu žalobců Okresní soud v Ostravě předběžným opatřením zakázal dlužnici s bytovou jednotkou nakládat. Současně byl sepsán exekutorský zápis o dohodě o splnění pohledávky dlužnice vzniklé z titulu vrácení kupní ceny, na jehož základě byla později nařízena a vedena exekuce. 3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10 200 Kč, a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 800 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o právních účincích uznávacího prohlášení dlužnice v exekutorském zápise (§ 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) se ani doplněnými tvrzeními nepodařilo žalobcům vyvrátit domněnku o tom, že závazek dlužnice k datu sepisu uznávacího prohlášení trval nebo že nezanikl po sepisu tohoto zápisu. Skutečnost, že finanční prostředky nevložil do úschovy soudního exekutora žalovaný, nebo kdo je ve skutečnosti žalovanému půjčil, označil vrchní soud za nepodstatné s tím, že bylo prokázáno jejich vložení na účet dlužnice. Další tvrzení, že dlužnice neměla žádné finanční prostředky, a nebyl tak důvod sepisovat ujednání o přímé vykonatelnosti uznaného závazku, podle vrchního soudu existenci pohledávky žalovaného není způsobilé zpochybnit. Argumentaci žalobců, že tyto prostředky z účtu dlužnice vybrali její "majitelé" a že pohledávka žalovaného zanikla, když předmětné finanční prostředky byly dlužnicí vráceny osobám, které žalovanému půjčku poskytly, označil vrchní soud za nezpůsobilou zmíněnou domněnku vyvrátit, neboť stěžovatelé ani netvrdili, že by snad došlo k dohodě, na jejímž základě by pohledávka žalovaného za dlužnicí měla takto zaniknout, a i kdyby byly tyto prostředky dlužnicí vyplaceny, nemohlo by dojít touto platbou k zániku závazku dlužnice vůči žalovanému. Za nerozhodné pak považoval to, jaká byla dispozice s částkou odpovídající kupní ceně po poukázání na účet dlužnice, jakož i údajné tvrzení žalovaného před policejním orgánem, že mu u soudního exekutora nebylo zřejmé, co podepisuje, nebo že byla stanovena krátká doba k úhradě pohledávky žalovaného, a stejně tak nebylo podle vrchního soudu podstatné, zda měla dlužnice dostatek prostředků na její zaplacení. 4. Proti tomuto rozsudku brojili žalobci dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že směřuje-li proti výrokům II a III (o nákladech řízení), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Směřuje-li proti výroku I (ve věci samé), pak toto dovolání, které by mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., podle Nejvyššího soudu přípustné nebylo, neboť na řešení dovolateli předestřených právních otázek napadené rozhodnutí vrchního soudu nespočívalo; současně Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Po podrobné rekapitulaci průběhu soudního řízení a obsahu v něm vydaných rozhodnutí stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování postupovaly jednak v rozporu s § 132 o. s. ř., když přehlížely skutečnosti uváděné žalobci a jimi překládané důkazy tato tvrzení prokazující, a jednak v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř., když rezignovaly na vyložení toho, které skutečnosti mají za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, proč neprovedly i další důkazy, jaký učinily závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudily pro právní stránce, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. 6. Uvedl-li Nejvyšší soud, že není porušením práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu), nebudují-li obecné soudy své závěry na podrobné oponentuře a vyvrácení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, pak je podle stěžovatelky tento závěr formální a k tomuto případu nepřiléhavý. Soudům nižších stupňů, jak stěžovatelka dále uvádí, žalobci předložili ucelený skutkový stav věci, motiv žalovaného a dalších zúčastněných osob k jejich jednání, a popsali sofistikovaný způsob vyvedení majetku navzdory vydanému předběžnému opatření, aby věřitelům dlužnice nemohlo být nic z jejího majetku uhrazeno. Tyto soudy však příslušná tvrzení a důkazy dílem bagatelizovaly a dílem opomíjely, jako např. žádost o zjištění, kdo z hotovosti dlužnice den po vydání předběžného opatření vybral v hotovosti částku 3,9 mil. Kč, výslech Karla Sádla (člena představenstva dlužnice) k tomu, proč signoval předmětný exekutorský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, jde-li o závazek dlužnice vrátit uvedenou finanční částku, která v té době na jejím účtu nebyla. Přitom způsob vyvedení prostředků nebyl komplikovaný. 7. Nejvyšší soud spolu se soudy nižších stupňů podle stěžovatelky "uvázl" v přepjatém formalizmu, nepostihujícím podstatu věci, když uvedl, že žalovanému by svědčila stejná pohledávka z titulu vrácení zaplacené kupní ceny i v případě neplatnosti kupní smlouvy, což obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. V případě faktické neexistence pohledávky žalovaného je podle stěžovatel