IV.ÚS 1004/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1004/18 ze dne 27. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Entrance, s. r. o., se sídlem Holandská 878/2, 639 00 Brno, IČ: 26929732, zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, se sídlem Purkyňova 372, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 20 Cdo 3707/2017-96, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti Ivy Červené, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 19. března 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost Entrance s. r. o. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "oprávněná") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně garantované právo na zákonného soudce, právo na nezávislý a nestranný soud, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Okresní soud v Liberci (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 22. srpna 2016 č. j. 74 EXE 59397/2016-38, zamítl návrh Ivy Červené (dále také jen "povinná") na zastavení exekuce, vedené pro uspokojení pohledávky obchodní společnosti Entrance, s. r. o. (oprávněné) ve výši 497 785 Kč s příslušenstvím. Exekuční soud dospěl k závěru, že k platnému prominutí dluhu právním předchůdcem oprávněné vůči povinné nedošlo. 2) Proti usnesení soudu prvního stupně podala povinná odvolání, k němuž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 21. března 2017 č. j. 36 Co 320/2016-67, napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. 3) Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 12. prosince 2017 č. j. 20 Cdo 3707/2017-96, předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud připomenul, že v projednávané věci bylo stěžejním posouzení, zda prohlášení věřitele o tom, že se vzdává práva nebo promíjí dluh dle § 574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák.") je návrhem na uzavření smlouvy vůči dlužníku ve smyslu § 43a obč. zák., anebo zda postačí, aby s tímto úkonem dlužník vyslovil toliko souhlas. 4) Dovolací soud konstatoval, že právní posouzení soudů nižších stupňů, které na prohlášení právního předchůdce o tom, že se vzdává práva vymáhat dluh dle exekučního titulu vůči povinné a že se s povinnou dne 31. května 2006 vyrovnal, nahlížely jako na běžný návrh na uzavření smlouvy, nemůže obstát. Oproti běžné smlouvě, která se skládá z projevu nabídky na uzavření smlouvy a akceptace takového návrhu, je totiž z dikce § 574 odst. 1 obč. zák., ale i ze samotné podstaty institutu vzdání se práva zjevné, že jeho smyslem je, že věřitel vůči dlužníku uskuteční projev vůle, z něhož je jisté, že nadále nechce být osobou, která je oprávněna požadovat po dlužníku splnění konkrétního závazku. Samotné prohlášení věřitele však nepostačuje k zániku daného závazku a vyžaduje navazující projev vůle dlužníka, z něhož je zřejmé, že nadále nemá zájem být osobou povinnou splnit daný závazek. Promítnuto do poměrů projednávané věci tak dovolací soud uzavřel, že výklad soudů nižších stupňů, dle něhož jednostranný projev vůle právního předchůdce oprávněné (ve spojení se souhlasem povinné), nebyl s to přivodit právní následky, nebyl správný. III. Stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených základních práv spatřuje ve skutečnosti, že o dovolání Ivy Červené (vedlejší účastnice) rozhodoval v rozporu s rozvrhem práce dovolacího soudu tříčlenný senát soudního oddělení 20 Nejvyššího soudu, byť otázky v dovolání vymezené se vůbec nedotýkaly soudní agendy tohoto oddělení. K tomu stěžovatelka poukazuje na článek II písm. a) rozvrhu práce občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, ve znění platném pro měsíc srpen 2017, a dovozuje, že soudním oddělením, jemuž mělo být dané dovolání přiděleno, je soudní oddělení 33 Nejvyššího soudu. V tom spatřuje stěžovatelka zásah do svého práva na zákonného soudce. Navíc stěžovatelka uvádí, že dovolací soud se v napadeném usnesení odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, aniž by posouzení předmětné otázky bylo předloženo k rozhodnutí velkému senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia. Jinými slovy stěžovatelka rozporuje závěr dovolacího soudu, že nastolená právní otázka nebyla dosud v jeho rozhodování ve všech souvislostech vyřešena. Stran meritorního posouzení stěžovatelka obsáhle brojí proti přijatému výkladu § 574 odst. 1 obč zák. a interpretaci dovolacího soudu označuje za krajně iracionální; závěry dovolacího soudu má stěžovatelka rovněž za nepřezkoumatelné. IV. Ústavní soud si v souladu s § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti a spis vedený u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 3707/2017. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném usnesení, v němž (mimo jiné) vysvětlil, proč jeho právní závěr nevybočuje z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve zbytku pak dovolací soud konstatoval, že ústavní stížnost toliko zpochybňuje věcnou správnost jeho závěrů a navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na obsah vyjádření Nejvyššího soudu - který do věci nevnáší žádné nové argumenty, s nimiž by jinak bylo nutné stěžovatelku seznámit - Ústavní soud nepovažoval jeho zaslání stěžovatelce k případné replice za jakkoliv přínosné. V. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, musel se zabývat otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti dle zákona o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní. Obecně proto není přípustná ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu v okamžiku, kdy je toto rozhodnutí vydáno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3547/13, ze dne 31. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1091/14, ze dne 19. února 2015 sp. zn. II. ÚS 3071/14, anebo ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 3794/14, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Kasačním rozhodnutím totiž řízení nekončí a věc se vrací k dalšímu projednání. V rámci dalšího řízení před obecnými soudy se přitom lze nadále domáhat ochrany základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 3576/13, či ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14). Až poté, co bude řízení definitivně skončeno, lze ústavní stížností napadnout konečné meritorní rozhodnutí, a případně - bude-li to ještě zapotřebí - spolu s ním i kasační rozhodnutí (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11, body 26-30, ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11, body 37-39, či ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14, bod 16). V projednávané věci stěžovatelka napadá kasační rozsudek dovolacího soudu. Na základě tohoto rozhodnutí se věc vrátila k dalšímu řízení a rozhodování soudu prvního stupně. Soudní řízení tak dosud není pravomocně skončeno a za této situace je tedy ústavní stížnost obecně nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně dotčeného práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na tomto místě je třeba dodat, že Ústavní soud výjimečně považuje za přípustné i ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně. Postupuje tak např. z důvodu nedostatečného odůvodnění a tím i nepřezkoumatelnosti napadeného kasačního rozhodnutí nebo pro podjatost soudu. Ústavní soud má za to, že námitku stěžovatelky směřující k údajnému porušení jejího práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny lze pod tuto výjimečnou kategorii subsumovat, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části - tedy jen a pouze ve vztahu k dané námitce - přípustná. Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud opako