IV.ÚS 1007/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1007/21 ze dne 25. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Hofmannové, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, raha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2021 č. j. 28 Cdo 3925/2020-76, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2020 č. j. 15 Co 190/2020-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. února 2020 č. j. 4 C 31/2019-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 25 850 608 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud tak rozhodl o požadavku stěžovatelky na finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), za tři odňaté a nevydané pozemky parc. č. PK X1, X2 a X3 v k. ú. Štěrboholy o celkové výměře 54 308 m2. Uvedenou náhradu si stěžovatelka nárokovala jako dědička restitučního nároku po původní oprávněné Miladě Mamulové. Výši nárokované náhrady, kterou vedlejší účastnice stanovila podle příslušné cenové vyhlášky na 249 816,80 Kč, vyčíslila stěžovatelka částkou 25 850 608 Kč tak, jako by šlo o pozemky stavební. Obvodní soud dovodil, že uvedla-li stěžovatelka v tomto řízení skutkové okolnosti, ze kterých mimo jiné dovodila i stavební charakter pozemků v době jejich odnětí, a tudíž i požadavek vyšší finanční náhrady, pak právě tyto skutečnosti ve svém výsledku vylučují aplikaci zákona o půdě. Obvodní soud dále uvedl, že domáhala-li se stěžovatelka žalobou náhrady podle zákona o půdě, nelze v řízení o této žalobě přiznat náhradu podle jiného zákona. V této souvislosti obvodní soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon 362/96, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že soud je vázán skutkem vylíčeným žalobcem, přičemž soud nemůže o žalobě rozhodnout na základě jiných skutkových okolností podle právního předpisu, jehož použití skutkové okolnosti vylíčené žalobcem nepředpokládají. Taková změna by byla změnou žaloby, kterou soud sám nemůže provést. Vyvozovala-li tedy v posuzovaném případě stěžovatelka svůj nárok výslovně ze zákona o půdě a v důsledku toho učinila součástí skutkových tvrzení údaj o existenci rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. m. Prahy ze dne 31. 1. 1994 č. j. PÚ 5630/92 a též údaj o liknavosti a svévoli Státního pozemkového úřadu při poskytování náhradních pozemků a s tím související prodlení vedlejší účastnice s uspokojením nároku a tudíž nutnosti aktualizace (navýšení) finanční náhrady, nemohl soud dovodit, že stěžovatelce nesvědčí nárok podle zákona o půdě, a rozhodovat o nároku podle jiného restitučního zákona. Obvodní soud proto uzavřel, že v předmětné věci není dána působnost zákona o půdě a Státní pozemkový úřad tak nebyl a není povinen k poskytnutí náhrady ani ve formě náhradních pozemků ani ve formě finanční. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že s ohledem na prokázaný a nesporně tvrzený stavební charakter pozemků v době jejich odnětí státem není dán žádný prostor pro působnost zákona o půdě. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spařovala v tom, že městský soud se při řešení právní otázky působnosti zákona o půdě odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále tvrdila, že soudy nižších stupňů nedostály poučovací povinnosti a rozhodnutí městského soudu trpí nedostatkem odůvodnění, a tedy je nepřezkoumatelné. Navrhla zrušení rozhodnutí městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť nebylo shledáno přípustným (výrok I.). Výrokem II. rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., v posuzovaném případě naplněny nejsou. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud se neodchýlil od v usnesení Nejvyššího soudu uvedené judikatury, posuzoval-li charakter pozemků ke dni jejich odnětí a opřel-li svůj hodnotící závěr o jejich charakteru o zjištění, že pozemky (parc. č. PK X1, X2 a X3 v k. ú. Štěrboholy) se nacházely v průmyslovém areálu, sloužily provozu podniku (cihelny), byly s ním prostorově i funkčně spojeny a takto měly být využívány i do budoucna, což mezi účastníky bylo navíc od počátku řízení před obvodním soudem nesporné. Vzal-li městský soud podle § 120 odst. 3 o. s. ř. ze skutkových tvrzení účastníků za nesporné, že předmětné pozemky již v době přechodu na stát nesloužily zemědělskému hospodaření, na čemž se nic nezměnilo ani později, přičemž relativizaci dříve konzistentních tvrzení vylučujících využití předmětných pozemků jinak než pro provoz cihelny v řízení před městským soudem význam nepřikládal, pak dovozenému závěru městského soudu o neaplikovatelnosti zákona o půdě nelze nic vytknout, a to ani z pohledu dostatečnosti a srozumitelnosti jeho odůvodnění. Nejvyšší soud dále konstatoval, že městský soud v posuzované věci neporušil ani zásadu presumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu či vázanosti jeho rozhodnutím, jde-li o rozhodnutí pozemkového úřadu, jejichž výrokem nebylo konstituováno vlastnické právo oprávněné osoby k nárokovanému nemovitému majetku, ovšem ani právo na jiné náhradní plnění. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v posuzované věci byla v řízení před obecnými soudy porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí zakotvená v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí [srov. např. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád [srov. nález ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3236/18 (N 56/93 SbNU 251)]. Účastníci řízení proto mají právo očekávat, že soud bude ve stejném případě rozhodovat stejně či obdobně, a není-li tomu tak, musí jasně a logicky vysvětlit, proč tomu tak není. 6. Stěžovatelka namítá, že za předpokladu, že o nevydaných pozemcích již soudy v minulosti rozhodovaly a došly k závěru, že je namístě o restitučním nároku vyplývajícím z totožných nevydaných pozemků rozhodovat v mezích zákona o půdě, bylo tím založeno její důvodné očekávání, že v dalších soudních řízeních bude rozhodnuto obdobně. Vzhledem k tomu, že od prvního soudního řízení (tj. řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, ve kterém rozsudkem ze dne 18. 10. 2007 č. j. 21 C 59/2001-217 zamítl žalobu žalující akciové společnosti, domáhající se určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X4 a pozemku parc. č. X5 v k. ú. Štěrboholy) nedošlo k žádným podstatným změnám ve skutkových okolnostech, ani v právní úpravě, bylo podle stěžovatelky na místě, aby případy, které se shodují v podstatných znacích (a mají stejný skutkový základ), rozhodly obecné soudy obdobně. 7. Stěžovatelka namítá, že existuje-li mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou po dobu dvaceti šesti let vztah založený zákonem o půdě, ze kterého pak pro stěžovatelku vyplývá právo na vypořádání restitučního nároku podle zákona o půdě, přičemž tento vztah vedlejší účastnice po celou dobu nepopírá, je v rozporu se zásadou dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci tento vztah nyní vylučovat, jakož i vylučovat aplikaci zákona o