IV.ÚS 101/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 101/13 ze dne 11. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Komenského 256/23, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 5 T 162/2008-20956 ze dne 17. 9. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 371/2012-21017 ze dne 8. 11. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 162/2008 ze dne 13. 11. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 130/2009 ze dne 19. 5. 2009, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1, 3 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve formě účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků s povinností dle svých sil nahradit poškozeným škodu, kterou způsobil, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250.000,- Kč. Popsané trestné činnosti se měl stěžovatel, ve stručnosti, dopustit tak, že po předchozí dohodě s pachatelem krádeže V. P. na základě padělaných dokladů o původu odcizeného vozidla Audi A6 v hodnotě 719.036,- Kč a kopie občanského průkazu Jiřího Petrovského nechal vozidlo zaevidovat na Odboru dopravy Městského úřadu Jaroměř, vozidlo k němu poté převezl V. P. a A. P., dne 21. 5. 2006 stěžovatel zajistil přeražení VIN čísla a vozidlo následně prodal Michalu Zubčekovi. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1552/2011 ze dne 28. 3. 2012 dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto. Dne 16. 5. 2012 podal syn stěžovatele a posléze i sám stěžovatel návrh na povolení obnovy uvedeného trestního řízení, v němž tvrdil, že se na celé transakci stran převodu vozidla nepodílel, k čemuž doložil důkazy, které měly podle jeho názoru odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Městský soud v Brně však dospěl k odlišnému závěru a návrh na povolení obnovy řízení napadeným usnesením č. j. 5 T 162/2008-20956 ze dne 17. 9. 2012 zamítl. Stejný osud měla i stížnost navrhovatele, kterou jako nedůvodnou zamítl Krajský soud v Brně svým usnesením č. j. 9 To 371/2012-21017 ze dne 8. 11. 2012. Stěžovatel se s rozhodnutími obou obecných soudů neztotožnil, jsa přesvědčen, že se v nich nedostatečně vypořádaly s předloženými skutečnostmi a důkazy. Především projevil nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily změnu výpovědi, resp. čestné prohlášení svědka Slezáka, bývalého úředníka Městského úřadu Jaroměř, jemuž soudy nepřiznaly sebemenší důkazní sílu a v podstatě jej znevážily, a dále výpověď jeho syna T. M. ml. Stěžovatel se cítil být dotčen ve svém právu na spravedlivý proces také tím, že obecné soudy odmítly provést písmoznalecký posudek k textu vyplněné přihlášky k registraci předmětného vozidla, výslech svědka A. P. a znalecké posudky k hodnotě údajně odcizeného vozidla, kterážto skutečnost měla vliv na právní kvalifikaci skutku. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vznášel námitky proti hodnocení odposlechů telefonických hovorů obecnými soudy. Tvrdil, že nikdy nevlastnil jedno z odposlouchávaných telefonních čísel ("STIGMA 42") a co se týče druhého odposlechu jeho hovorů ("BUJONY 10"), k němu nemělo být jako k důkazu vůbec přihlíženo. Porušení presumpce neviny stěžovatel spatřoval v postupu obecných soudů, které v rozporu s formální logikou nejprve rozhodovaly o účastenství na trestné činnosti, tj. o vině stěžovatele, a až poté, v samostatně vedeném řízení, o vině hlavního pachatele V. P. Samostatné kritice pak stěžovatel podrobil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jehož odůvodnění bylo založeno na svědecké výpovědi Jiřího Petrovského, která však byla zaznamenána toliko v podobě úředního záznamu ve smyslu § 158 odst. 5 trestního řádu, a kterou tak nelze jako důkaz uplatnit. Obstát podle stěžovatele nemohl ani odkaz stížnostního soudu na výsledek domovní prohlídky provedené v místě jeho bydliště, když při ní zajištěné věci - řídící jednotky, štítky s VIN, mobilní telefony - nikdy nesloužily k páchání trestné činnosti. Závěrem ústavní stížnosti obecným soudům stěžovatel vytkl, že pominuly jím podané trestní oznámení na neznámého pachatele, neboť originál technického průkazu země původu k dotčenému vozidlu, který měl sloužit jako důkaz v rámci řízení o povolení obnovy řízení, se ve spise Městského úřadu Jaroměř nenachází. V této souvislosti stěžovatel dále poznamenal, že orgány činné v trestním řízení nikdy přesně neobjasnily, zda k odcizení předmětného vozidla, a tedy i k jeho účastenství na trestném činu krádeže, kdy došlo. Poukazoval přitom na to, že rozhodnutí o schválení technické způsobilosti k vozidlu bylo na Městském úřadě Jaroměř vydáno dříve, než bylo vozidlo údajně odcizeno. V přípisech ze dne 15. 1. 2013, 26. 8. 2013 a 6. 6. 2014 stěžovatel postupně doplnil ústavní stížnost o návrhy na provedení důkazů, a to čestného prohlášení Petra Jassy, který v něm potvrzuje, že při převodu vozidla Audi A6 vždy jednal s T. M. ml., a dále výslechu A. P., t. č. Věznice Jiřice. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jejím účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu. V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Žádné takové pochybení v rozhodování soudů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč považovaly stěžovatelem předložené důkazy za nezpůsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Z obsahu jejich rozhodnutí je patrné, že stěžovatel zčásti zopakoval důkazní návrhy a skutková tvrzení, která byla součástí jeho obhajoby v řízení před soudem prvního stupně či odvolacím soudem. Uvedené se týkalo námitek proti zjištění hodnoty vozidla a požadavku na výslech A. P., který byl v době rozhodování obecných soudů v původním trestním řízení i v řízení o povolení obnovy neznámého pobytu. Pokud jde o grafologický posudek, obecné soudy návrh na jeho vypracování zamítly v kontextu výpovědi svědka Slezáka, který stěžovatele označil jako osobu, jež přihlásila předmětné auto na občanský průkaz se jménem Petrovský a tímto jménem se také podepsala. S několikaletým odstupem vyhotovené čestné prohlášení svědka Slezáka, jakož i dodatečnou výpověď syna stěžovatele obecné soudy shledaly nevěrohodnými. Ústavní soud v reakci na oponentní námitky stěžovatele