IV.ÚS 101/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 101/18 ze dne 1. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem Kutnohorská 43, 280 02 Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2017 č. j. 6 Co 1319/2017-80 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2017 č. j. 29 Nc 121/2017-34, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a 1. Statutárního města České Budějovice a 2. K. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2018, napadá stěžovatel obě, v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádějící, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 32 odst. 4 Listiny (garantující rodičům právo na péči a výchovu jejich dětí a dětem právo na rodičovskou výchovu a jejich péči, čl. 36 odst. 1 Listiny (zahrnující právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), dále čl. 6 (právo na spravedlivý proces) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zahrnující právo na respektování rodinného a soukromého života) a čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům). II. Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 29 Nc 121/2017-34 na návrh matky rozhodl ve věci péče o nezletilého J. a A., zastoupených Statutárním městem České Budějovice jako opatrovníkem v řízení o úpravu péče a stanovení výživného nezletilým a o úpravu styku otce s nezletilými dětmi tak, že obě nezletilé děti svěřil do péče matky, s účinností od 18. 2. 2017 (výrok I), od téhož dne uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého J. částkou 7 500,- Kč a na nezletilého A. částkou 7 000,- Kč měsíčně (výrok II), dále rozhodl o nedoplatku na výživném na obě nezletilé děti a způsobu jeho úhrady (výrok III) a upravil rozsah styku otce s oběma nezletilými dětmi v průběhu kalendářního roku (výrok IV a V), o letních prázdninách (výrok VI), v období dalších školních prázdnin a svátků (výrok VII), přičemž podrobně vymezil další podmínky styku a místo předání a převzetí dětí (výrok VIII, IX, X a XI). Pod bodem XII výroku zamítl návrh otce na svěření nezletilého J. do střídavé péče obou rodičů počínaje dnem 9. 5. 2017 a jeho návrh, aby byl upraven jeho styk s oběma dětmi způsobem uvedeným v jeho návrhu ze dne 13. 6. 2017 (výrok XII). Okresní soud vyšel ze zjištění, že obě nezletilé děti se narodily z nesezdaného soužití rodičů, které bylo ukončeno krátce po narození nezletilého A. dne 18. 2. 2017. Matka je na mateřské dovolené s mladším synem, přičemž starší syn - J. byl přijat k předškolnímu vzdělávání ve školním roce 2017/2018 do mateřské školky v Českých Budějovicích. Otec navrhoval u staršího syna střídavou péči od září 2017, mladšího syna navrhoval ponechat v péči matky z důvodu nízkého věku. Soud řešil otázku péče o obě nezletilé děti tak, aby co nejlépe odpovídala zájmu obou nezletilých dětí. Podle názoru soudu jde o nezletilé děti útlého věku a je proto v jejich zájmu stabilizovat jejich výchovné prostředí, učinit je pro ně čitelným, podporujícím bezpečí a jistotu, kterou potřebují. Režim střídavé péče rodiče ještě nepraktikovali, proto takovou zárukou není. Mezi rodiči značně vázne komunikace, nejsou schopni se domluvit ani o běžných záležitostech souvisejících s výchovou dětí či na kontaktech s nimi. Za jednu z překážek střídavé péče shledal soud i návrh otce, v němž fakticky navrhoval oddělenou výchovu obou sourozenců, která by však mohla vést k narušení jejich silné vzájemné citové vazby, zejména za situace, kdy jsou děti na sebe zvyklé a nepřítomností druhého by velmi strádaly. Taková výchova není v zájmu obou nezletilých dětí. Soud měl naopak důvod trvat na tom, aby se styk realizoval s oběma dětmi, aniž by se tak vytvořila negativní zpětná vazba ohledně rozdílné síly citové vazby a náklonnosti ke každému z nich jen z důvodu různého věku. Podle názoru soudu není spravedlivé upřednostňovat starší dítě jen proto, že mladší vyžaduje více péče. Ze všech těchto důvodů soud zamítl návrh otce na střídavou péči a upravil rozsah styku tak, aby odpovídal nejen potřebám dětí a jejich možnostem s ohledem na věk a rozsah jim poskytované péče, ale také ke schopnostem a možnostem otce zabezpečit realizaci kontaktu způsobem přínosným jak pro otce, tak i pro obě nezletilé děti. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích v odstavcích I, II a XII. V odstavcích III až XI a XIII ho změnil tak, že změnil výši dlužného výživného na obě nezletilé děti a upravil rozsah styku obou nezletilých dětí s otcem v kalendářním roce jak v běžném režimu, tak i během svátků a v průběhu prázdnin. Po doplnění dokazování odvolací soud zdůraznil, že otec by měl rovnoměrně rozvíjet své vztahy rovněž k nezletilému A., přičemž rozhodně není v zájmu nezletilých dětí, aby u každého z nich byla péče upravována odlišně. III. Stěžovatel po rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí namítá, že argumentace obsažená v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů není ústavně konformní a je vnitřně rozporná, přičemž tato rozhodnutí prý současně porušují jak práva stěžovatele jako rodiče, tak i práva obou nezletilých dětí. Poukazem na nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) stěžovatel dovozuje, že důvody, o které oba soudy opřely zamítnutí jeho návrhu na svěření nezletilého J. do střídavé péče, neobstojí, neboť soudy se údajně vůbec nezabývaly závěry Ústavního soudu k této otázce. Ústavní soud ve své jinak ustálené judikatuře prý uvádí, že dosažení tří let věku dítěte je možné chápat jako zásadní změnu poměrů, která může v konečném důsledku vést ke změně rozhodnutí o péči o dítě. Podle názoru stěžovatele argument soudů, že matka do věku tří let dítěte o něj pečovala sama, nemůže být relevantním argumentem pro vyloučení střídavé péče o tříleté dítě. Stěžovatel odmítá výtky soudů, že svým požadavkem na svěření nezletilého syna J. do střídavé péče (na rozdíl od nezletilého A., kterého navrhl ponechat v péči matky z důvodu nízkého věku dítěte), zakládá vědomou nerovnost mezi oběma sourozenci. Soudy prý naopak tím, že rozhodly o rozdílné úpravě styků obou nezletilých dětí se stěžovatelem (ve prospěch širšího styku stěžovatele s nezletilým J.), diskriminují mladšího z nich, A. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že i v případě realizace jím navrhovaného rozsahu styku a změny úpravy péče o nezletilého J., nemohlo by nikdy (fakticky) dojít k jejich separaci a citovému strádání vlivem jejich odloučení již z tohoto důvodu, že v době rozhodování soudu prvního stupně bylo mladšímu synovi A. necelých deset měsíců. Porušení svých rodičovských práv spatřuje stěžovatel v nevyhovění jeho návrhu na možnost vychovávat staršího syna v režimu střídavé péče a v této souvislosti připomíná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž Ústavní soud označil střídavou péči za prioritní řešení práv nezletilých dětí, jejichž rodiče již nežijí a nevychovávají děti spolu. Rozložení styku na sváteční dny o vánočních svátcích je podle názoru stěžovatele nerovnoměrné, přičemž je prý privilegována matka nezletilých dětí, neboť má možnost vždy s nimi trávit i 24. prosinec každého kalendářního roku na rozdíl od stěžovatele, kterému taková možnost úpravou styku umožněna není. IV. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Ústavní soud po přezkoumání námitek stěžovatele a s ohledem k tomu, že se mohl zabývat pouze jeho tvrzením o porušení základních práv a svobod, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a