IV.ÚS 1016/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1016/13 ze dne 11. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Daniely Ševčíkové, Františka Voleny, Zdeňka Voňky, Václava Rákose, Bohumily Hejlové a Jaroslava Šikuly, právně zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem advokátní kanceláře Munková, Zoufalý a partneři, Národní třída 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013 č. j. 28 Cdo 2490/2012-271 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012 č. j. 16 Co 447/2011-227, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelé jsou podílníci fondu, z něhož byl trestnou činností v letech 1995-1996 vyveden veškerý majetek, přičemž orgán dozoru zůstal nečinný k vnějším projevům porušování zákona. V rámci likvidace fondu obdrželi podílníci 65,15% nominální hodnoty svých podílových listů. Stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů se týkají žalob stěžovatelů - podílníků Podílového fondu Futurum Aurum (dále jen "PFFA") - na náhradu škody vůči státu z titulu jeho odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl ve věci tak, že žalobu stěžovatelů zamítl s tím, že částečně vyhověl pouze Jaroslavu Šikulovi a žalované uložil povinnost uhradit mu částku 4.878,- Kč s příslušenstvím. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž ve vztahu k Jaroslavu Šikulovi ho změnil tak, že žalobu v rozsahu přiznaného nároku zamítl, a to z důvodu neshledání příčinné souvislosti mezi porušením povinností státu a vznikem škody. Ve věci podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto v souladu s ustanovením § 237 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu ke stěžovateli Jaroslavu Šikulovi bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům ústavně nekonformní interpretaci jednoduchého práva ve prospěch žalovaného státu, opomenutí řady důkazů, jakož i to, že dospěly při extrémním nesouladu skutkových a právních zjištění k ústavně nekonformním závěrům. Stěžovatelé namítají, že soudy výkladem ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOS"), nepřípustně zúžily obsah pojmu "nesprávný úřední postup" na postup orgánu státu, který je v rozporu s konkrétním "zjevnějším a kategoričtějším pokynem zákona" a pouze při "předpokládané participaci tohoto orgánu v dané věci". Stěžovatelé oproti tomu poukazují na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 99/07 nebo Pl. ÚS 36/08), podle nichž je nesprávným úředním postupem rovněž i rozpor se zásadami výkonu veřejné moci, a dále, že dozor sám o sobě vždy představuje participaci orgánu dozoru v dané věci. Obecné soudy ústavně nekonformně interpretovaly povinnosti soudů při dozorových povinnostech ze strany Investiční společnosti FUTURUM (dále jen ISF), jež jsou jí uloženy zákonem a vlastní dozorové povinnosti žalované, jež jsou jí uloženy ustanoveními § 36 - 37 zákona o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen "ZISIF"). Za závažné považují stěžovatelé tu skutečnost, že obecné soudy nepřihlédly ke smyslu a účelu norem jednoduchého práva, tj. ke zvýšené ochraně majetku podílníků vloženého do podílového fondu. Obecné soudy zcela nesprávně podmiňují povinnost orgánu dozoru jednat až v případě, kdy je defraudace majetku fondu zjevná, přičemž ostatní porušování povinnosti ISF nepovažují za podstatné pro neadekvátnost sankce v odejmutí Povolení ISF k činnosti podle ustanovení § 37 písm. d) ZISIF. Porušovaná ustanovení § 5, 14, 23, 25 a dalších ZISIF sledují povětšinou pouze možnost kontroly investičních společností tak, aby na případné nesrovnalosti mohl orgán dozoru průběžně reagovat, vyžadovat opatření, zahajovat správní řízení a ukládat sankce. Pokud by opatření dozoru měly být spjaty až s okolnostmi nasvědčujícími trestnou činnost, pak by působnost dle § 37 odst. 2 ZISIF byla nadbytečná. Stěžovatelé namítají, že i případné mezery v zákoně spočívající ve striktní formulaci povinností dozoru nejsou v rámci právního řádu nijak neobvyklé a výkladem jsou překlenutelné, v souvislosti s uvedeným pak odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08. Nelze dospět k závěru, že by orgány dozoru v důsledku mezery v zákoně nevěděly, kdy mají konat. Obecné soudy se podle náhledu stěžovatelů odmítly věnovat výkladu pojmu nesprávného úředního postupu s tím, že nedokonalost zákonné právní úpravy měla být stěžovatelům známa a z toho důvodu má jít riziko k jejich tíži. Oproti tomu stěžovatelé namítají, že jim mezery v zákoně známy nebyly a netušili, že mají být obezřetní především vůči státu. Pokud by nedostatky právní úpravy měly být zřejmé i pro laiky, tak o to více by měl orgán dozoru, státem speciálně zřízený, dbát na ochranu investic před zpronevěřením. Stěžovatelé dále poukazují na opomenutí řady důkazů, jako celek pak zůstala opomenuta naprostá nečinnost a neodbornost orgánu žalované při výkonu vlastního dozoru nad ISF a rozdílnost v realizaci dozoru nad jinými subjekty. O uvedeném svědčí výpověď Ing. Pospíšilové, která uvedla, že v roce 1993 absolvovala jedno jednodenní školení, do její gesce spadalo 30-40 subjektů, což se objektivně nedalo zvládnout. K celé řadě důkazů pak obecné soudy nepřihlédly vůbec, a to pro jejich podrobení předem vylučovacímu kritériu zjevnosti defraudace a tedy i nezpůsobilosti vyvolat jako adekvátní opatření orgánu dozoru v sankci odejmutí Povolení ISF k činnosti (nepublikování údajů v Obchodním věstníku, reklamní kampaň jako taková, účetní závěrky). Uvedený postup je dle stěžovatelky v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 322/2004. Pokud některou nečinnost dozoru soudy zkoumaly, pak pouze každou zvlášť a samostatně. Stěžovatelé namítají, že soudy posuzovaly příčinnou souvislost vždy pouze zvlášť jednotlivě z prokázaných nedostatků žalované při výkonu dozoru na straně příčiny ve vztahu k následku. Neposuzovaly tyto příčiny ani v jejich souhrnu a již vůbec nehodnotily jejich vzájemné působení vedle sebe či vyvolání jimi další příčiny, teprve vedoucí ke škodnímu následku. Jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyžadují ke shledání odpovědnosti ani dílčí nesprávný úřední postup, pokud je následek dán souhrnem i jednotlivých nedostatků, a to vedle trestné činnosti hlavního škůdce, na tomto místě stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1455/2007. Soudy nezvážily, že případně uloženým dozorovým opatřením by buď došlo k jeho splnění a tedy i k nápravě a zamezení vzniku škody, nebo by vznikla povinnost dozoru k dalším sankcím, včetně odejmutí Povolení k činnosti. Na straně škodního následku soudy zvažovaly pouze samotnou defraudaci majetku z fondu, a to bez jejího časového upřesnění, tj. jen jako jednorázový vznik škody. Nezvažovaly zamezení vzniku škody s ukončením dalšího prodeje podílových listů či omezení zájmu o jejich nákup - nelze defraudovat, co by nebylo vloženo do majetku fondu. Výklad příčinné souvislosti, k němuž dospěly obecné soudy, je sám o sobě v příkrém rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 312/05. Obecné soudy vyloučily z posuzování řádnosti nesprávného úředního postupu státu jeho postup před udělením Povolení ISF s tím, že nejde o zrušení rozhodnutí pro nezákonnost a odmítly jej posuzovat dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08 a podpůrně konstatovaly i absenci příčinné souvislosti bez adekvátního zdůvodnění. Stěžovatelé přitom trvají na významu zákonem požadovaných předpokladů pro udělení Povolení ISF ve vazbě na předvídatelné riziko z defraudace. Další pochybení spatřují stěžovatelé v požadavku na prokázání toho, jakého zisku by z vložených finančních prostředků dosáhli, pokud by je neinvestovali do předmětného podílového fondu. V tomto případě se jedná o nesplnitelnou podmínku, vylučující jejich právo na náhradu škody a stěžovatelé jej považují za nepřípustnou překážku uplatnění jejich práva - v souvislosti s uvedeným pak odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/03. Přípisem ze dne 14. 8. 2013 stěžovatelé prohloubili svoji právní argumentaci v tom smyslu, že obecné soudy po nich od počátku vy