IV.ÚS 1018/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1018/12 ze dne 19. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Buckové, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 22/2008-91 ze dne 20. 6. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody, garantované v čl. 36 odst. 3 Listiny. Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 51 Co 22/2008-91 ze dne 20. 6. 2008 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 17/2006-68 ze dne 24. 10. 2007, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala zaplacení částky 1.333.619,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem a nezákonnými rozhodnutími obecných soudů v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, jež bylo zahájeno v roce 1980 a skončeno, po opakovaných zrušujících rozhodnutích Nejvyššího soudu, až rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004. Vyčíslená škoda zahrnovala jednak částku 1.202.031,- Kč představující navýšení ceny vypořádávaných pozemků v průběhu dlouhotrvajícího řízení, a dále zvýšené náklady řízení, konkrétně částku 109.295,- Kč za právní zastoupení, částku ve výši 13.643,50 Kč za soudní poplatky a znalečné a konečně částku ve výši 8.650,- Kč jako odměnu advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v daném případě stěžovatelce tvrzená škoda nevznikla. Stěžovatelka musela sice vzhledem k délce soudního řízení vynaložit v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví vyšší částku, než by tomu bylo v případě, kdyby řízení skončilo dříve, na druhé straně ve stejné míře odpovídající její platební povinnosti se zvýšila i hodnota nemovitostí, které připadly do jejího výlučného vlastnictví. V majetkové sféře stěžovatelky tudíž nenastala újma spočívající ve zmenšení jejího majetku. Skutečnost, že stěžovatelka již není vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť je v průběhu řízení o vypořádání spoluvlastnictví převedla na své dcery, neshledal přitom odvolací soud pro posouzení věci relevantní. Městský soud v Praze souhlasil též se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, nespecifikovala-li náklady řízení, jež musela vynaložit na právní zastoupení, poplatky apod., jejichž zaplacení se v rámci nároku na náhradu škody rovněž domáhala. Pokud tyto náklady stěžovatelka blíže vymezila až v průběhu odvolacího řízení, nemohl Městský soud v Praze k této skutečnosti přihlížet, neboť šlo z pohledu ustanovení § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."), o nepřípustnou novotu. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 932/2011-114 ze dne 11. 1. 2012 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti projevila nesouhlas se závěry obecných soudů, které v podstatném nárůstu částky, jež musela stěžovatelka v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví zaplatit, nespatřují vznik majetkové újmy. Tyto závěry jsou podle stěžovatelky nesprávné a byly přijaty v rozporu se skutkovým stavem, neboť obecné soudy nezohlednily skutečnost, že stěžovatelka v průběhu řízení předmětné pozemky z vypořádání, jejichž výlučným vlastníkem se na základě pravomocných rozhodnutí obecných soudů stala již v roce 1982, resp. 1989, převedla v dobré víře na své dcery. Z pozdějšího zhodnocení dotčeného majetku tedy stěžovatelka prospěch neměla, naopak na její straně došlo ke zvětšení pasiv a celkové vyjádření jejího majetkového stavu po škodné události je nižší. Argumentu dovolacího soudu o spekulativním postupu stran při vedení sporů v jiných věcech, pokud by za dané situace byla přiznána náhrada škody, stěžovatelka oponovala poukazem na jedinečnost projednávané kauzy, v níž došlo ke kombinaci radikální změny společenských poměrů, extrémní délky řízení, nijak nezaviněné procesními stranami, a pochybení obecného soudu, vedoucího k tomu, že časový odstup od rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví a rozhodnutí o náhradě za vypořádací podíl činil 22 let. V důsledku tohoto pochybení soudu byla navíc procesním stranám, včetně stěžovatelky, odňata možnost učinit rozhodnutí, zda stanovenou výši vypořádacího podílu akceptovat či zvolit za daných podmínek jiný způsob vypořádání spoluvlastnictví. Odpovědnost za vzniklý stav nelze proto dle mínění stěžovatelky přičítat k její tíži. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka dále spatřovala v přijatém závěru obecných soudů, že neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně škody odpovídající zvýšeným nákladům řízení, a rovněž ve vztahu k odmítnutí dodatečné specifikace těchto nákladů v odvolacím řízení jako nepřípustné novoty. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy po ní vyžadovaly splnění povinnosti tvrzení i unesení důkazního břemene v prakticky nemožném rozsahu a nad rámec toho, co lze po účastníkovi soudního řízení spravedlivě požadovat. Jelikož pro množství proměnlivých a nepředvídatelných vlivů za tak dlouhou dobu nelze přesně určit, které náklady by byly vynaloženy při řádném běhu věci a které nikoliv, považovala stěžovatelka za dostačující uvést, že tyto náklady by v případě řádného běhu věci byly nižší, kdy současně obecným soudům navrhla aplikovat ustanovení § 136 o. s. ř., tedy určit výši náhrady škody podle jejich úvahy. Stěžovatelka mimo to v řízení před soudem prvního stupně doložila jednotlivé jí dostupné doklady o zaplacení právní služby a specifikovala, jaké právní služby se věci týkaly, pročež odkázala na obsah jednotlivých spisů, z nichž byl přehled úkonů poskytnutých před soudem seznatelný. Obecné soudy v tomto směru však řádné dokazování neprovedly a odvolací soud se dokonce odmítl zabývat doplněním žalobních tvrzení s odkazem na § 205a o. s. ř., třebaže ji k tomuto doplnění sám vyzval při jednání konaném dne 25. 4. 2008. Uvedenou výzvu, jak později stěžovatelka zjistila, soud ani nezaprotokoloval. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který odkázal na obsah spisu a konkrétně pak na odůvodnění jím vydaného rozsudku, jsa přesvědčen, že stěžovatelka nebyla v odvolacím řízení zkrácena na svých ústavně zaručených právech. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. V projednávaném případě jde o nároky jednotlivce na kompenzaci majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonnými rozhodnutími orgánů veřejné moci. Tyto nároky spadají pod substantivní základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a na podústavní úrovni provedené zákonem č. 82/1998 Sb. Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích z uvedených předpisů, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn