IV.ÚS 1020/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1020/24 ze dne 30. 7. 2025 Porušení práva na soudní ochranu v důsledku chybného výkladu § 11a zákona o půdě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 23 Cdo 1863/2023-157, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023 č. j. 36 Co 354/2022-114 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2022 č. j. 39 C 390/2021-78, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Krč Alfa, a. s., sídlem Evropská 866/71, Praha 6 - Vokovice, zastoupené doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 23 Cdo 1863/2023-157 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 23 Cdo 1863/2023-157 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejího vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí bylo zamezeno přezkoumání a obnovení jejího vlastnického práva k předmětu smlouvy, při jejímž uzavření jedna ze stran zneužila podstatného skutkového omylu druhé strany. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 C 390/2021 se podává, že stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala vůči vedlejší účastnici (v té době zapsané v obchodním rejstříku pod jménem X) určení vlastnického práva ke konkretizovaným pozemkům v kat. úz. Krč (pozn. v posuzované věci jde o jednu z dalších větví restituční kauzy tzv. Y). Rozsudkem obvodního soudu ze dne 23. 1. 2012 č. j. 7 C 166/2010-179 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 11. 2012 č. j. 58 Co 378/2012-346 byl nahrazen projev vůle stěžovatelky k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků na právního předchůdce žalované, který je na základě kupní smlouvy převedl na žalovanou. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil obvodní soud závěrem, že nemá pravomoc přezkoumat správnost rozhodnutí vydaných pozemkovým úřadem (sc. rozhodnutí o určení okruhu oprávněných osob). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, a protože městský soud dospěl k závěru, že není důvodné, napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok), změnil II. výrok (II. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění se městský soud ztotožnil s rozhodnými skutkovými zjištěními obvodního soudu, avšak k nedůvodnosti žaloby dospěl z jiných důvodů, protože závěru o tom, že dotčené pozemky představují bezdůvodné obohacení, brání pravomocné rozhodnutí, kterým se Z. Č. stal jejich vlastníkem. K tomu doplnil, že konečné meritorní rozhodnutí soudu, jímž se stěžovatelce ukládá povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu). 4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že v posuzované věci se uplatní závěry jeho ustálené rozhodovací praxe o subjektivních mezích závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, přičemž městský soud se od těchto závěrů neodchýlil, pokud uzavřel, že požadavku stěžovatelky na určení vlastnictví nelze vyhovět, neboť tomu brání pravomocné rozhodnutí soudů o tom, že jejich vlastníkem je právní předchůdce žalované. Z toho plyne, že nelze bez zrušení rozsudků nahrazujících projev vůle stěžovatelky jako povinné osoby uzavřít s právním předchůdcem žalované smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k dotčeným pozemkům, neboť tyto rozsudky jsou pro soud závazné. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezaložila ani otázka, jaký je titul k nabytí vlastnického práva v případě, že v restitučním řízení rozhodne soud o vydání náhradních pozemků rozsudkem na nahrazení projevu vůle, neboť tato otázka již byla v judikatuře vyřešena a s tímto řešením jsou závěry městského soudu v souladu. V této souvislosti odkázal zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 31 Cdo 2060/2010. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky nabyla vedlejší účastnice pozemky od Z. Č., který je dříve nabyl od právního předchůdce stěžovatelky na základě smlouvy, ke které obvodní soud nahradil projev vůle, přičemž jeho restituční nárok byl přečerpán. Z tohoto důvodu se stěžovatelka domáhala navrácení předmětu bezdůvodného obohacení, kterým jsou dotčené pozemky a činí tak po vedlejší účastnici, neboť lze dovodit její zlou víru. Připomíná, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení potvrdil, že u restitucí je rozsudek na nahrazení projevu vůle ve skutečnosti rozsudkem, který konstituuje originární nabytí vlastnického práva k náhradnímu pozemku restituentem, proto u takového nabytí vlastnického práva nelze aplikovat kategorie jako je platnost či neplatnost, neboť nejde o právní jednání, které by mohlo být dotčeno skutkovým omylem a jeho zneužitím. Stěžovatelka brojí proti názoru Nejvyššího soudu, že při přečerpání restitučního nároku má povinná osoba možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (tj. hodnoty vydaných pozemků), a upozorňuje, že podle občanskoprávní úpravy je primárním nárokem nárok na vrácení předmětu bezdůvodného obohacení a zaplacení peněžité náhrady přichází v úvahu až tehdy, není-li to možné. 6. V samostatné části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s argumentací o konstrukci nabytí vlastnického práva při převodu náhradních pozemků, a je přesvědčena o tom, že pokud výsledkem rozsudku na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy není uzavření smlouvy (jak dovodil Nejvyšší soud, neboť vlastnické právo vzniká na základě rozsudku, nikoliv na základě smlouvy), postrádá jakákoliv formulace o nahrazení projevu vůle na významu. Jinak řečeno, rozsudek o nahrazení projevu vůle je rozsudkem, kterým je vůle žalovaného nahrazena, není rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnického práva. Právní závěry napadeného usnesení považuje stěžovatelka za nesmyslné a neplatné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že stát může být nositelem základních práv, nevystupuje-li v pozici subjektu veřejného práva čili jako nositel veřejné moci [viz stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) nebo nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61), body 45. až 47.]. Stěžovatelka v posuzované věci vystupovala jako účastnice řízení před obecnými soudy, a to v řízení vedeném podle III. části občanského soudního řádu. 8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené v § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť za stěžovatelku vystupuje jí k tomu pověřený orgán (§ 30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním