IV.ÚS 1021/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1021/17 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hejčla, zastoupeného Mgr. Erikem Zemanem, advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019 č. j. 22 Cdo 1187/2019-203 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 26 Co 205/2018-166, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podanou ústavní stížností se obchodní společnost MORAVIA INVESTING, s. r. o. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených soudních rozhodnutí, a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejích práv ve smyslu čl. 11 (právo vlastnit majetek) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces). II. Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí, žalobkyně se v občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 14 C 39/2013, domáhala žalobou proti Ing. Júliu Beličkovi a Mgr. Monice Beličkové (dále rovněž "žalovaní") zřízení nezbytné cesty s povahou služebnosti s odůvodněním, že je vlastnicí parcely č. st. X1 v kat. území Unhošť spolu s ní na něm stojícím bytovým domem ev. č. 485 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Přístup k předmětným nemovitostem je prý však možný jen průjezdem v domě č. p. Y, stojícím na pozemku parc. č. X2 v kat. území Unhošť a přes tento pozemek, které jsou ve vlastnictví města Unhošť, a přes parcelu č. st. X3 v témže katastru, která je ve vlastnictví žalovaných. Žalobkyně tvrdí, že má k pozemku ve vlastnictví města Unhošť zřízeno věcné břemeno od 25. 1. 2013, což však neplatí pro pozemek žalovaných, kteří se brání využívání svého pozemku tím, že ho oplotili, čímž měl být podle tvrzení žalobkyně narušen pokojný stav, panující od roku 1977. Jiný přístup k předmětné nemovitosti prý není možný. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že k předmětné nemovitosti je zajištěn přístup přes pozemek č. st. X2 ve vlastnictví Města Unhošť vjezdem v budově č.p. XY, a to až ke vchodovým dveřím předmětného bytového domu; není však zajištěn přístup ke garážím a poklopům směřujícím do kotelny. O tom však žalobkyně musela vědět již před nařízenou dražbou předmětné nemovitosti, neboť předmětné nemovitosti vydražila za cenu sníženou o 25%, kteréžto snížení ceny se odvíjelo od právní nepřístupnosti předmětných nemovitostí v některých jejích částech. Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2015 č. j. 14 C 39/2013-186 žalobu zamítl s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. ve spojení s ustanovením § 1029 odst. 2 o. z. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně má přístup k budově takovým způsobem, aby ji mohla obsluhovat, a rozšíření přístupu na právo cesty - chůze a jízdy, nezbytné údržby, stavebních úprav, zásobování a obsluhy v rozsahu návrhu geometrického plánu č. 2389-55/2012 ze dne 18. 3. 2015, by znamenalo pouze zvýšení komfortu žalobkyně a navýšení ceny předmětných nemovitostí na úkor žalovaných. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2015 č. j. 24 Co 233/2015-263 rozsudek okresního soudu potvrdil, když zdůraznil, že žalobě není možné vyhovět také z toho důvodu, že "absentuje naplnění té zákonné podmínky, že přístup vlastníka k nemovitosti nelze zajistit jinak". Krajský soud připomněl, že žalobkyně bezdůvodně odmítá možnost nabízenou žalovanými, aby dosavadní faktický stav, kdy žalobkyně má možnost pěšího přístupu ke vchodovým dveřím do obytného domu přes pozemek ve vlastnictví žalovaných v šíři cca 2 metrů, a to bezplatně, přičemž žalovaní nabízejí žalobkyni i možnost smluvního ošetření tohoto oprávnění ve stávajícím rozsahu, a tím se sama žalobkyně bezdůvodně připravuje o možnost tzv. lepšího zajištění již existujícího práva. Podle názoru krajského soudu mohou být předmětné nemovitosti, i bez možnosti příjezdu vozem do nemovitosti a parkování, užívány k účelu, ke kterému podle stavebních předpisů mají sloužit. Závěrem krajský soud připomněl, že i podle právní úpravy jde o institut práva nezbytné cesty, nikoliv o institut práva na nezbytné parkování. O dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 22 Cdo 2432/2016-304 tak, že ho odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud nad rámec právního posouzení věci krajským soudem uvedl, že za stěžejní skutkové zjištění lze považovat skutečnost, že žalobkyně předem, než se stala vlastnicí předmětných nemovitostí, o neexistenci možnosti vjezdu automobilem a parkování v nemovitosti věděla, musela tedy s ní počítat, zvláště tehdy, jestliže toto omezení znamenalo snížení ceny, za kterou předmětné nemovitosti získala do svého vlastnictví v rámci realizace dražby v exekuci. Takové posouzení podle Nejvyššího soudu vede i k posouzení uplatněného nároku podle ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci, žádajícího o povolení práva nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištění spojení s veřejnou cestou. Nejvyšší soud konstatoval, že žalobkyně před nabytím vlastnictví věděla, že předmětné nemovitosti nemají spojení s veřejnou cestou, tuto skutečnost však realizací veřejné dražby akceptovala, a jestliže se až po nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem snažila zajistit přístup k nim, jednalo by se o zneužití práva, jestliže by žalobkyně dosáhla zvýšení ceny pozemku povolením nezbytné cesty [§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.]. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na kolaudační rozhodnutí MNV Unhošť ze dne 11. 2. 1977 povolující užívání stavby a garáží, které je podle jejího názoru závazné pro žalované, kteří z tohoto důvodu nemohou bránit v užívání stavby obytného objektu s garážemi a "výkonu práv zaručených tímto rozhodnutím". Stěžovatelka tvrdí, že je jí bráněno v příjezdu do garáží motorovými vozidly z důvodu oplocení sousedního pozemku ve vlastnictví žalovaných, které jí tak ponechalo pouze pěší přístup ke vchodu do obytné budovy v šířce cca 2 m, takže nemá možnost příjezdu ke garážím a ke "shozu pro uhlí" na pozemku žalovaných. Z tohoto důvodu prý jí není umožněno obytnou budovu vytápět a řádně ji užívat. Tím prý dochází ke stavu, který je v rozporu "se stavebněprávními předpisy, podle nichž by každá bytová jednotka měla mít řešeno parkování na svém pozemku". Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že svým odmítavým usnesením a jím vyloženým právním názorem zakládá stav trvalého odepření přístupu stěžovatelky k jejímu majetku. Stěžovatelka namítá, že se prý Nejvyšší soud nevypořádal s její námitkou odkazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, a nezabýval se odepřením jejího práva účasti na jednání krajského soudu dne 19. 11. 2015, kdy nejprve krajský soud neumožnil jejímu právnímu zástupci kontrolu protokolu z jednání a poté pokračoval v jednání již za nepřítomnosti stěžovatelky a jejího právního zástupce. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká, že prý ze znaleckého posudku Ing. Vladimíra Šajnera dospěly k nesprávnému, resp. nelogickému závěru, že stěžovatelka již před uskutečněním dražby věděla, že snížení ceny nemovitostí o 25% představuje skutečnost, že předmětné nemovitosti jsou po právní stránce nepřístupné, neboť objekt č. ev. X4 nemá vyřešen přístup po cizím pozemku formou věcného břemene. Stěžovatelka tvrdí, že pokud by tomu tak bylo, nikdy by předmětné nemovitosti nedražila, neboť za částku 1 640 000 Kč prý získala zcela nevyužitelné nemovitosti. Podle názoru stěžovatelky není správný závěr Nejvyššího soudu, že si nedostatek přístupu k předmětným nemovitostem způsobila sama hrubou nedbalostí. Před vydražením předmětných nemovitostí prý jednala s žalovanými bezúspěšně, přičemž od dalšího jednání upustila poté, co jí její právní zástupce ujistil, že právo nezbytné cesty může být zřízeno soudním rozhodnutím. IV. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti napadeným rozhodnutím obecných soudů a po zvážení těchto námitek dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací či