IV.ÚS 1022/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1022/17 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti D. N., zastoupeného Mgr. Jakubem Poláčkem, advokátem se sídlem Brno, Starobrněnská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016 č. j. 3 Tdo 1598/2016-30, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016 č. j. 9 To 31/2016-577 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 8. 2015 č. j. 18 T 85/2013-549, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 (dále jen "trestní zákoník"), přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku a zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl na základě jeho odvolání uložen mírnější trest a stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a podle § 39 zákona o Ústavním soudu přednostně projednal ústavní stížnost s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k nezákonnému použití výsledků odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v jiné trestní věci. Tyto výsledky odposlechů podle něj vedly k samotnému zahájení trestního stíhání, v čemž spatřuje rozpor se zněním ustanovení § 88 odst. 6 trestního řádu. V této souvislosti poukazuje i na to, že orgány činné v trestním řízení získaly v rámci odposlechů poznatek o přijetí úplatku již 7. 3. 2011, avšak jeho trestní stíhání bylo zahájeno až 10. 10. 2012, kdy již byla účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 459/2011 Sb., umožňující použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i v řízení o zločinech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a uvádí, že pokud odposlechy nepředstavovaly použitelný důkaz v době svého pořízení, nemohly se stát důkazem použitelným pouze v důsledku změny trestního řádu. Další námitka stěžovatele směřuje proti tomu, že trestní soudy posoudily jeho jednání jako jednání úřední osoby. Je přesvědčen, že v daném případě nevystupoval v postavení úřední osoby, ale pouze jako zástupce poskytovatele místa pro výkon trestu obecně prospěšných prací. Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy bez jakéhokoli odůvodnění odmítly jeho důkazní návrhy. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Problémem procesní použitelnosti záznamů z odposlechu telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v jiné trestní věci, se trestní soudy pozorně zabývaly. Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (č. l. 10-11), kde je správně konstatováno, že podmínky použitelnosti odposlechů telekomunikačního provozu pořízených v jiné trestní věci je nutno posuzovat podle právní úpravy účinné v době provádění důkazů. Tento právní názor plně koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 15 Tdo 510/2013) a ztotožnil se s ním i Ústavní soud (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly nařízeny a realizovány v souladu s trestním řádem, a to v jiné trestní věci vedené pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku; skutečnost, že následně došlo ke zproštění obžaloby pro tento trestný čin, je v tomto směru bez významu. Jestliže pak ustanovení § 88 odst. 6 trestního řádu hovoří o užití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci, nelze za takové užití považovat nic jiného, než provedení tohoto důkazu. Pokud tedy právní úprava, která byla účinná v době, kdy došlo k přehrání záznamů v rámci řízení před soudem prvního stupně, dovolovala užít jako důkaz záznam z odposlechu telekomunikačního provozu pořízený v jiné trestní věci, jestliže k takovému užití mělo dojít v rámci stíhání mj. pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku a pro zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, spadající do kategorie deliktů, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (srov. § 88 odst. 1 a 6 trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2012), byl postup trestních soudů v trestní věci stěžovatele v tomto směru zcela v souladu se zákonem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2539/15). Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v důsledku toho, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno až přibližně po jeden a půl roku poté, co orgány činné v trestním řízení získaly poznatek o jeho trestné činnosti. Tento postup orgánů činných v trestním řízení nelze hodnotit jako zbytečné a nepřiměřené průtahy, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel v této fázi nenacházel ani v postavení obviněného, tedy nebyl vystaven negativním důsledkům spojeným se zahájením trestního stíhání, a rovněž s přihlédnutím k potřebě dokončit prověřování jiné trestní věci, v níž byly nařízeny a realizovány odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Ústavní soud neshledává relevantní ani námitku stěžovatele, že jeho stíhané jednání nemělo být posouzeno jako jednání úřední osoby. S touto otázkou se již důkladně vypořádal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 4. 2015 č. j. 3 Tdo 376/2015-32. Dospěl k závěru, že stěžovatel v posuzované věci jednal jako úřední osoba, neboť tím, že jiné osobě vystavil nepravdivé potvrzení o vykonání trestu obecně prospěšných prací, uskutečňoval kvalifikovanou přípravu rozhodnutí, jež následně přísluší Probační a mediační službě. Trestní soudy v následujících fázích trestního řízení tento právní názor akceptovaly a ztotožňuje se s ním i Ústavní soud. K argumentaci obsažené v citovaném usnesení Nejvyššího soudu pouze dodává, že není porušením principu rovnosti před zákonem, jestliže je na osoby v určitém postavení kladena větší odpovědnost (včetně možnosti vyvození odpovědnosti trestní) než na osoby ostatní, byť jde o řešení stejných záležitostí. Tak je tomu i u funkce, kterou v době stíhaného jednání zastával stěžovatel, tedy u starosty obce. Ten je podle § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku úřední osobou, z čehož pak může vyplývat i jeho trestní odpovědnost, např. za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku. Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy nevyhověly některým jeho návrhům na doplnění dokazování, musí Ústavní soud opět odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba p