IV.ÚS 1024/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1024/16 ze dne 28. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. S., nezletilých K. S., E. S. a E. S., zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Václavská 20, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2015 č. j. 19 Nc 32/2012-606 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015 č. j. 69 Co 400/2015-463, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 12, čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jejich názoru jsou v rozporu se zájmy nezletilých, vybočují z ustálené judikatury a jsou zatížena svévolí. Z obsahu ústavní stížnosti, připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2013 č. j. 19 Nc 32/2012-304 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013 č. j. 69 Co 465/2013-372, byli nezletilý syn a nezletilé dcery (dále "nezletilí stěžovatelé") svěřeni do výchovy matce; otci (dále "stěžovatel") bylo uloženo přispívat na jejich výživu; bylo mu uloženo uhradit dluh na výživném a rozhodnuto o úpravě styku otce s dcerami, styk se synem s ohledem na jeho neochotu se s otcem stýkat prozatím upraven nebyl. Stěžovatel se domáhal změny výchovy dětí tak, aby dcery byly svěřeny do střídavé péče rodičů, otci sníženo výživné na syna a byl upraven styk syna s otcem. Napadenými rozhodnutími byl jeho návrh na střídavou výchovu a úpravu styku se synem zamítnut a nově bylo rozhodnuto o úpravě styku s nezletilými dcerami v průběhu běžného roku a o prázdninách. Otci bylo sníženo výživné z 6 000 Kč na 5 000 Kč na každé dítě. Stěžovatel považuje ústavní stížnosti za přípustnou, i pokud byla podána jménem jeho nezletilých dětí, neboť jako jejich zákonný zástupce byl oprávněn zmocnit právní zástupkyni k podání ústavní stížnosti. Případnou kolizi zájmů lze podle jeho názoru odstranit institutem opatrovníka a upřednostněním zájmu nezletilých dětí. Rovněž vyjadřuje přesvědčení, že stížnost svým významem přesahuje zájmy stěžovatelů z hlediska potřeby sjednocení judikatury Ústavního soudu pokud jde o zastupování nezletilých zákonným zástupcem při podání ústavní stížnosti. Stěžovatel poukazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 1945/08 a I. ÚS 3304/13. Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Za klíčové porušení práv považují nezletilí stěžovatelé zrušení péče jejich otce. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v porušení jeho práva rodiče na péči o děti, porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé zdůrazňují, že v případě střídavé péče nejde, jak je mylně chápáno o právo rodičů na péči o dítě, ale o právo dítěte na péči obou rodičů. V případě úpravy styku rodiče s dítětem je dítě ponecháno napospas jeho vůli, zda právo styku využije či nikoliv. Stěžovatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé péče, zejm. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 437/14, podle něhož střídavou výchovu je třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení. Stěžovatelé dále polemizují s rozhodnutími Ústavního soudu, která připouštějí důvody, pro něž lze střídavou péči vyloučit. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k podstatné změně poměrů, a to změně spočívající v narození nového sourozence v rodině otce. Poukazuje na nebezpečí vzniku syndromu zavrženého rodiče nejen u syna, ale i u dcer. Namítá, že soudy nestanovily, jak bude otec napříště pečovat o syna. Dále stěžovatel namítá, že soudy nadřadily zájem nezletilých stěžovatelek rozvíjet vztah se starším sourozencem jejich zájmu rozvíjet vztah s mladším sourozencem a otcem. V souvislosti s vyjádřením nezletilých před soudem namítá, že soud nesplnil povinnost poskytnout dětem potřebné informace, nesplnil povinnost odstínit ovlivnění ať už rodiči nebo sourozenci, a nezajistil přezkoumatelnost důkazu pohovorem s dětmi. Nadřadil ústavní práva dítěte vyjádřit svůj názor podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte ústavnímu právu dítěte podle čl. 5 a 18 Úmluvy o právech dítěte. Otec rovněž nesouhlasí se způsobem úpravy styku s dcerami a namítá, že soud v rozporu s vyhláškou vydanou výkonnou mocí odlišně interpretoval připojování navazujících víkendů k prázdninám; výrok soudu je tak neurčitý a nevykonatelný. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh z části podaný osobou zjevně neoprávněnou, z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejdříve uvádí, že otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z rodičů v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem se již ve své judikatuře zabýval. Dospěl k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilé děti. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 492/15, IV. ÚS 1950/15, III. ÚS 1521/15, IV. ÚS 1522/15 a IV. ÚS 626/16). Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců, a to ve věci týkající se problematiky darování nemovitosti, kdy nehrozila kolize zájmů mezi nezletilými a rodiči. Ve věci sp. zn. II. ÚS 1945/08 pak nezletilý stěžovatel se souhlasem své zákonné zástupkyně - matky (také stěžovatelky) zmocnil advokáta k podání ústavní stížnosti ve věci návrhu na zrušení jeho ústavní výchovy. Ústavní soud s ohledem na to, že v daném případě nehrozila ani kolize mezi procesními zájmy stěžovatelů navzájem, ani mezi jednotlivými rodiči, ani mezi rodiči na straně jedné a nezletilým na straně druhé a věk stěžovatele se blíží zletilosti, jeho ústavní stížnost projednal. V projednávané ústavní stížnosti je však podle názoru Ústavního soudu zjevná kolize zájmů mezi nezletilými stěžovateli a jejich otcem. I když otec dětí návrh údajně podává ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilých stěžovatelů jako jejich zákonný zástupce, je třeba připomenout, že v řízení o změnu výchovy, úpravu styku se synem, změnu úpravy styku s nezletilými a snížení výživného byl nezletilým dětem ustanoven kolizní opatrovník Městská část Praha 15. Od tohoto okamžiku byli účastníky řízení nezletilé děti zastoupené kolizním opatrovníkem, který za ně v tomto řízení jednal, matka nezletilých a jejich otec. Oba zákonní zástupci nezletilých tak již nemohli pro střet zájmů vykonávat svá práva zákonných zástupců, neboť pro toto řízení se stal ustanoveným zákonným zástupcem nezletilých kolizní opatrovník (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4562/2008, resp. 21 Cdo 429/2014). Protože v rozhodování Ústavního soudu, které se týká problematiky podávání ústavních stížností zákonnými zástupci nezletilých dětí v otázkách týkajících se úpravy práv a povinností k nim neexistují diametrální rozpory, neshledal senát Ústavního soudu důvod k postupu navrhovanému stěžovateli, tedy k předložení otázky k posouzení plénu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 626/16) Ve vztahu ke třem nezletilým stěžovatelům tak byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro nenaplnění podmínek zákona o Ústavním soudu považoval Ústavní soud za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům pro řízení o nyní projednávan