IV.ÚS 1027/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1027/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 3496/2020-569 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2020 č. j. 55 Co 118/2020-513, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Evy Braunové, Zuzany Brožkové, Mgr. Lucie Raškovové, Petra Slunečka a příspěvkové organizace Nemocnice Na Homolce, sídlem Roentgenova 37/2, Praha 5 - Motol, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2020 č. j. 9 C 343/2018-366, ve znění opravného usnesení, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že pátá vedlejší účastnice (Nemocnice Na Homolce) je vlastnicí pozemků parc. č. X1, X2 a X3 v katastrálním území Motol. Obvodní soud zjistil, že tato vedlejší účastnice uzavřela dne 19. 10. 1992 s ostatními vedlejšími účastníky či jejich předchůdci dohodu o vydání zmíněných pozemků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Shledal existenci stěžovatelova naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, neboť se na (dvou) pozemcích nachází komunikace a chodník v jeho vlastnictví a první čtyři vedlejší účastníci po něm požadují peněžní náhradu za bezdůvodné obohacení za užívání jejich pozemků. Obvodní soud uvedl, že se stěžovateli nepovedlo prokázat existenci skutečností, které by daly podklad pro závěr o neplatnosti dohody o vydání pozemků. Neprokázal totiž, že v době přechodu pozemků na stát ani v době jejich vydání byly pozemky zemědělsky obhospodařovány. Nebylo ani prokázáno, kdy byly zřízeny současné komunikace na pozemcích parc. č. X1 a X2 a kdy byla založena zeleň na pozemku parc. č X3. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ke stěžovatelovu odvolání potvrdil rozsudek obvodního soudu. Souhlasil se závěrem, že stěžovatel neprokázal rozhodné skutečnosti. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Podle stěžovatele šlo o zemědělské pozemky, a proto se podle jeho názoru neměl užít zákon o mimosoudních rehabilitacích, nýbrž zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), který však v § 11 odst. 1 písm. c) neumožňuje vydat pozemky, které byly po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěny. V těchto skutečnostech stěžovatel spatřoval neplatnost dohody o vydání. S názorem stěžovatele se Nejvyšší soud neztotožnil a zmínil, že zákon o půdě se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží [§ 1 odst. 1 písm. a) daného zákona]. Zahrnutí pozemku do půdního fondu ve smyslu uvedeného ustanovení je vázáno na dva předpoklady: 1) pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (materiální, faktický znak) a 2) je současně v evidenci nemovitostí označen druhem kultury orná půda, chmelnice, vinice, zahrada, ovocný sad, louka nebo pastvina (formální, právní znak). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, i kdyby byl dosud v rozporu s faktickým stavem v evidenci veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Nacházely-li by se na dvou pozemcích (parc. č. X1 a X2) pozemní komunikace již v době uzavření dohody o vydání ze dne 19. 10. 1992 (což prokázáno nebylo, ale stěžovatel to tvrdí), pak by evidentně nešlo o zemědělský půdní fond pro nesplnění materiálního znaku zemědělského obhospodařování. Nejvyšší soud zmínil, že § 30 zákona o půdě rozšířil okruh působnosti daného zákona nad rámec jeho § 1 i na ten majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva užíván k účelům zemědělské či lesnické výroby nebo vodního hospodářství. Jde o skutkovou otázku faktického užíti. Užití k zemědělské výrobě v době přechodu na stát však nedokládá ani sdělení katastrálního úřadu, že "původní pozemky, z nichž předmětné pozemky vznikly, byly vyvlastněny v roce 1960 a že v době přechodu na stát byly součástí zemědělského fondu". Na základě těchto úvah se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou, že by měl být ve věci aplikován zákon o půdě, a s námitkou, že se městský soud dopustil excesu při zjišťování skutkového stavu. Dodal, že § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích sice zapovídá vydání pozemku, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Jde ovšem o dispozitivní ustanovení, proto nemohlo založit neplatnost smlouvy o vydání pozemků. K třetímu nezastavěnému pozemku (par. č. X3) Nejvyšší soud zmínil, že u něj nebylo prokázáno, že v době přechodu vlastnictví na stát, v době účinnosti zákona o půdě a ani v době uzavření dohody o vydání byl pozemek zemědělsky obhospodařován. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí trpí extrémním nesouladem provedených důkazů a skutkových zjištění. Obvodní soud provedl důkaz sdělením katastrálního úřadu, podle něhož pozemky přešly na stát v roce 1960, a leteckými snímky z let 1938 až 2018, z nichž je zřejmé, že zatímco v roce 1975 se na pozemcích ještě nacházela pole či louky, nejpozději v roce 1988 byly zastavěny komunikacemi. Dále se stěžovatel domnívá, že z provedeného dokazování vyplynulo jak zemědělské určení daných pozemků ke dni jejich přechodu na stát, tak jejich zastavěnost ke dni účinnosti zákona o půdě, a tudíž nemožnost jejich vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) daného zákona. Tím, že obecné soudy dospěly k jiným skutkovým zjištěním, dopustily se v procesu jejich utváření excesu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 8. Ke stěžovatelově námitce o excesu městského soudu při zjišťování skutkového stavu je vhodné nejprve vymezit skutečnosti, jejichž neprokázání, u nichž stěžovatele tížilo důkazní břemeno, vedlo k jeho neúspěchu ve sporu. Šlo o dvě skutečnosti: 1) faktické zemědělské obhospodařování předmětných pozemků v době účinnosti zákona o půdě (tj. dne 24. 6. 1991), resp. v době uzavření dohody o vydání pozemků (tj. dne 19. 10. 1992) a 2) faktické užívání předmětných pozemků k účelům zemědělské či lesní výroby nebo vodního hospodářství v době jejich odnětí (podle tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti k nim měl stát nabýt vlastnictví v roce 1960, v řízení před obvodním soudem zaznělo i tvrzení, že se tak mělo stát v roce 1959). 9. Faktické zemědělské obhospodařování v době účinnosti zákona o půdě, resp. v době uzavření dohody o vydání pozemků [sub 1)] mělo podle obecných soudů význam z hlediska § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, podle něhož působnost daného zákona dopadá na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží. Zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě je podle výkladu obecných soudů vázáno na dvě podmínky: formální a materiální (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995 sp. zn. 6 A 905/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1001/2004 a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu z nich vycházející, rozsudek Nejvyššího správní