IV.ÚS 103/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 103/21 ze dne 9. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Strnada, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 7 Ads 255/2019-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2019 č. j. 1 Ad 36/2018-37, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 16 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1 a 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojil z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv návrh na zrušení § 16 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v roce 2003 účastníkem dopravní nehody jako řidič nákladního vozidla, které řídil jako osoba samostatně výdělečně činná podle živnostenského oprávnění. Pro zranění s trvalými následky nemohl vykonávat své povolání, za což pobíral rentu jako náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb.") v celkové výši 3 832 895 Kč v období od 13. 6. 2003 do 22. 2. 2016. Z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla stěžovatel obdržel i další plnění. 3. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 14. 3. 2018 č. j. R-14.3.2018-426/X přiznala stěžovateli starobní důchod ve výši 11 105 Kč měsíčně. Stěžovatel brojil proti uvedenému rozhodnutí námitkami, neboť mu nebyla do ročních vyměřovacích základů zahrnuta žádná ekvivalentní hodnota vyplacené náhrady ztráty na výdělku. Vedlejší účastnice námitky zamítla a uvedené rozhodnutí potvrdila rozhodnutím ze dne 24. 9. 2018 č. j. RN-X-PZA. 4. Proti posledně uvedenému rozhodnutí stěžovatel podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve které tvrdil, že § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění nepřípustně diskriminačně opomíjí náhrady za dlouhodobou náhradu ztráty na výdělku osob samostatně výdělečně činných oproti zaměstnancům, kterým je vyplacená náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do vyměřovacího základu starobního důchodu zahrnuta. V důsledku uvedeného ustanovení mu nebude do starobního důchodu započítána doba, po kterou nemohl bez své viny vykonávat výdělečnou činnost. 5. Městský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Z něj se podává, že důvodem rozdílného výpočtu dávek starobního důchodu je "dvoukolejnost" právní úpravy náhrady ztráty na výdělku. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je zahrnuta do vyměřovacího základu toliko, souvisí-li s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Proto se zaměstnancům při takových událostech nenahrazuje ztráta na důchodu podle pracovněprávních předpisů. Stěžovatel obdržel rentu podle § 447 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "starý občanský zákoník"). Podle § 447a starého občanského zákoníku má stěžovatel právo na náhradu za ztrátu na důchodu, na který by mu vznikl nárok, byl-li by schopen v daném období vykonávat výdělečnou činnost. Obdobně platí § 2963 a 2964 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rozdílnost úprav je proto "vyrovnána" tím, že se stěžovatel může domáhat náhrady za ztrátu na důchodu uplatněním občanskoprávní odpovědnosti. 6. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že má každý pojištěnec důchodového pojištění nárok na základní výměru a procentní výměru ve výši 770 Kč měsíčně, zbylá část závisí na konkrétní situaci. Tím je zajištěno ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, jehož se lze domáhat toliko v mezích zákonů, jež je provádí. Dále zkoumal, zda dochází k neodůvodněným rozdílům v právní úpravě mezi osobami samostatně výdělečně činnými a zaměstnanci v řízení o dávku sociálního zabezpečení. Právní úprava náhrady újmy na zdraví je totiž založena na "dvoukolejnosti", jež se vyznačuje zvláštním postavením zaměstnance. Úprava pracovněprávní je zvláštní k úpravě občanskoprávní. Ve výsledku se však oběma skupinám osob dostane srovnatelné výše plnění, byť jsou dané částky vypláceny "z jiného titulu". Nedošlo k porušení práva na rovnost před zákonem, neboť přístup zákonodárce vede ke stejnému výsledku a odlišné postavení zaměstnanců je odůvodněno jejich zvýšenou ochranou. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že mu byl chybně vypočítán starobní důchod. Do vyměřovacího základu měla být zahrnuta rovněž renta, kterou pobíral v důsledku jeho úrazu utrpěného v souvislosti s jeho výdělečnou činností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v době úrazu zaměstnancem, nešlo o pracovní úraz. Rentu proto neobdržel jako náhradu za ztrátu na výdělku podle pracovněprávních předpisů, ale jako plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. Nárok na zahrnutí obdrženého plnění do vyměřovacího základu dávek starobního důchodu nemá, přestože je účastníkem důchodového pojištění. Stejně jako zaměstnanec - účastník důchodového pojištění - však vykonával výdělečnou činnost a bez jeho zavinění nemohl tuto činnost vykonávat po dobu 15 let. 8. Dále stěžovatel reaguje na argumentaci správních soudů. Nejprve upozorňuje, že zaměstnanec má nárok na náhradu výdělku při pracovním úrazu již jen z důvodu svého chráněného postavení. Osoba samostatně výdělečně činná však má nárok na peněžitou pomoc při úrazu při výkonu činnosti pouze, lze-li náhradu hradit z titulu pojistné smlouvy nebo dobrovolné účasti na nemocenském pojištění. Výše dávek hmotného zabezpečení ve stáří však nic z toho nereflektuje, na rozdíl od zaměstnanců. Tvrdí-li správní soudy, že osoby samostatně výdělečně činné mají možnost uplatnit občanskoprávní odpovědnost, jde rovněž o disproporci. Zaměstnanec obdrží náhradu "automaticky" tím, že je mu zahrnuta do vyměřovacího základu starobního důchodu. Nárok na náhradu za ztrátu na důchodu je však třeba vymáhat žalobou a "argumentačně podložit." Nárok osoby samostatně výdělečně činné se rovněž na rozdíl od zahrnutí náhrady zaměstnance do vyměřovacího základu promlčuje. 9. Ze stejných důvodů a pro porušení stejných práv stěžovatel rovněž navrhuje zrušení v záhlaví uvedené části zákona. Ta zakládá uvedené nerovné postavení, neboť podle ní se do vyměřovacího základu pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995 pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu starobního důchodu zahrnuje též náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání). Jak však bylo naznačeno shora, to se netýká stěžovatele jako osoby samostatně výdělečně činné ve srovnatelné situaci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťov