IV.ÚS 1031/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1031/20 ze dne 7. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OZ Energie, s. r. o., sídlem Revoluční 36/2, Chomutov, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 1757/2018-218, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 17 Co 236/2016-205 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. září 2016 č. j. 18 C 1/2013-176, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 18 C 1/2013, se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se proti vedlejší účastnici jako žalované domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), zaplacení částky 61 650 000 Kč jako náhrady škody, představované znehodnocenou investicí do projektu solární elektrárny, ke které mělo dojít legislativní činností vedlejší účastnice, a to změnou cenového rozhodnutí o výši výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů s využitím solárního záření - cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů, jež vedlo ke snížení výkupních cen. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2016 č. j. 18 C 1/2013-176 žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 61 650 000 Kč zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 17 Co 236/2016-205 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 4. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v projednávané věci nebyl pro vznik odpovědnosti státu za škodu naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že cenová rozhodnutí vydávaná ERÚ lze považovat za normativní právní akty. Nejedná se o akty individuálně právní, které by byly výsledkem rozhodovací činnosti ERÚ v konkrétních věcech, a je tedy nutno na ně nahlížet jako na výsledek tzv. odvozené normotvorby. Nemůže-li být normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze přisvědčit stěžovatelce a dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Vedlejší účastník proto neodpovídá za tvrzenou škodu, která stěžovatelce měla být způsobena vydáním cenového rozhodnutí ERÚ. 5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, ve kterém namítala, že se krajský soud při posouzení jejího nároku z titulu náhrady škody způsobené legislativní činností a nenaplněním legislativního očekávání odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či mezinárodního soudu, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2017 (správně 7. 11. 2017) sp. zn. IV. ÚS 2867/16 (N 204/87 SbNU 341). 6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 1757/2018-218 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že vycházel-li krajský soud ze závěru, že cenová rozhodnutí vydávaná ERÚ na základě jeho pravomoci vyplývající z § 2c zákona č. 265/1991 Sb., § 17 zákona č. 458/2000 Sb. a § 6 zákona č. 180/2005 Sb. lze považovat za normativní právní akty a že se nejedná o akty individuálně právní, které by byly výsledkem rozhodovací činnosti ERÚ v konkrétních věcech, a proto je nutné na ně nahlížet jako na výsledek tzv. odvozené normotvorby, přičemž normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., pak jeho závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Námitka stěžovatelky, že se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ohledně posouzení jejího nároku vztahujícího se k legislativní činnosti a legitimnímu očekávání ve vazbě na porušení komunitárního práva, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., rovněž nezakládá. Nejvyšší soud poukázal na nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593; dostupný na http://www.nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), ve kterém Ústavní soud mimo jiné vyslovil závěr, že "vnitrostátní právní úprava vztahující se k podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie má svůj původ v právu Evropské unie. Unijní předpisy stanovují společný rámec pro členské státy, jakož i závazné národní cíle, nezakládají však konkrétní a přímo vymahatelná práva jednotlivcům, a proto nemohou založit odpovědnost státu vůči konkrétním subjektům v případě nedosažení očekávaných výnosů z provozu fotovoltaických elektráren. Směrnice o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie jsou v první řadě adresovány členským státům, nikoli jednotlivcům." Podle Soudního dvora Evropské unie přitom z těchto směrnic jasně vyplývá, že si členské státy ohledně volby vnitrostátních režimů podpory zachovávají širokou posuzovací pravomoc (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 9. 2013 ve věci C-195/12 Industrie du bois, ECLI:EU:C:2013:598, bod 61). Soudní dvůr v tomto kontextu rovněž uvedl, že "přestože jsou členské státy nabádány k tomu, aby prováděním mechanismů podpory [...] na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie přispívaly k dosažení cílů sledovaných směrnicemi [...] a obecně unijních cílů v oblasti životního prostředí, unijní právo za současného stavu vyhrazuje členským státům velkou svobodu volby při provádění takových mechanismů (bod 66 cit. Rozsudku ve věci Industrie du bois)", přičemž "prostor pro uvážení je relevantní rovněž z hlediska ochrany legitimních očekávání". Soudní dvůr totiž ve své ustálené judikatuře uvádí, že ponechává-li směrnice členským státům široké pravomoci, nemůže být změna právních předpisů přijatá v souladu se směrnicí považována za nepředvídatelnou (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 4. 2004 ve spojených věcech C-487/01 a C-7/02 Gemeente Leusden, ECLI:EU:C:2004:263, bod 66; viz též rozsudek ve věci Plantanol, bod 54). Ústavní soud v citovaném nálezu dále uvedl, že Směrnice 2009/28 neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo individuálních stěžovatelů na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 7 Afs 32/2013, který uzavřel, že evropské směrnice "žádným způsobem nepředepisují, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod." Podle Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že se krajský soud podle § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu řešící předmětnou problematiku v kontextu komunitárního práva. Konkrétní rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu pak v této souvislosti stěžovatelka neoznačila. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud většinu otázek obsažených v dovolání při posouzení jejího nároku z titulu náhrady škody legislativní činností a legitimního očekávání vůbec neřešil, či je řešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či mezinárodního soudu. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2867/16. Stěžovatelka uvádí, že v posuzované