IV.ÚS 1032/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1032/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, č. j. 26 Cdo 3519/2021-522, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 C 346/2017-416, bylo určeno nájemné z "bytu č. X v 3. nadzemním podlaží budovy č. p. X1 stojící na pozemku parc. č. X2 v k. ú. Smíchov, obec P." počínaje dnem 1. listopadu 2017 částkou 20 590 Kč měsíčně (výrok I.), ohledně částky 2 410 Kč obvodní soud žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Obvodní soud posoudil věc po právní stránce podle § 2249 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rozhodl na základě revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, ve znění jeho dodatku č. 1, který považoval za přesvědčivý, řádně odůvodněný s vhodně zvolenou metodou určení výše obvyklého nájemného, se zohledněním všech námitek stěžovatelky. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 7. 2021, č. j. 16 Co 187/2021-462 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil výrok III. co do výše nákladů řízení účastníků, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.), změnil výrok IV. o nákladech řízení státu (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.). 4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že výše obvyklého nájemného byla určena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020, rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3574/2018, podle kterých, jestliže si nájemce pořídil vybavení bytu na své náklady (či jestliže učinil se souhlasem pronajímatele na své náklady takové úpravy, které nelze považovat za běžnou údržbu nebo drobné opravy), není důvod, aby za užívání takového vybavení platil pronajímateli nějakou úhradu, nejde o součást platby nájemného a nemělo by se k tomu přihlížet při zvýšení nájemného. V dané věci bylo nájemné určeno na základě znaleckého posudku, který nezohlednil investice, které do bytu provedla se souhlasem pronajímatele stěžovatelka, přičemž nešlo o běžnou údržbu nebo drobné opravy. Výše obvyklého nájemného měla vycházet ze stavu bytu před stěžovatelkou provedenou rekonstrukcí a před zhodnocujícími investicemi do vybavení bytu, které na své náklady provedla stěžovatelka. Domnívá se, že výše nájemného byla stanovena jakoby předmětný byt a celý dům prošel rekonstrukcí, která však nikdy vedlejším účastníkem nebyla provedena. 6. Obecné soudy se podle stěžovatelky odchýlily při řešení otázek, zda za vybavení bytu nájemcem na své náklady má nájemce platit pronajímateli nějakou úhradu, jakož i kdy dojde k vypořádání investice nájemce do bytu, od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020. Jestliže odvolací soud otázku vyrovnání za zhodnocení bytu provedené stěžovatelkou vykládá jako slevu z nájmu, která se odečítá od měsíčního nájemného, potom je jeho právní posouzení nesprávné a je v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. 7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, který na jedné straně konstatoval, že před provedenými úpravami byt nevyhovuje současným běžným požadavkům na bydlení v obdobných historických domech a v obdobných lokalitách v Praze (absence kuchyňské linky, vytápění kamny na tuhá paliva), na druhé straně však vyšel při zjištění obvyklého nájemného z tzv. technického standardu, v jakém by se měl dům a byt nacházet, aby odpovídal běžným požadavkům na bydlení, a určil náklady na uvedení domu a bytu do tohoto standardu. Následně porovnal předmětný byt se šesti exkluzivními byty, které jsou situované v exkluzivních domech, a stanovil obvyklé nájemné ve výši 30 170 Kč, od něhož odečetl náklady na uvedení domu a bytu do tohoto technického standardu a náklady vynaložené stěžovatelkou do úprav a vybavení bytu. Závěry znaleckého posudku ohledně určení výše obvyklého nájemného považuje za rozporné s pravidly logického myšlení, obecnou zkušeností a za zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, nebo ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010). 8. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v postupu Nejvyššího soudu, který se odchýlil v napadeném usnesení od právního názoru vysloveného ve výše označených rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015 a ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020 (v nichž posuzoval kritéria stanovení obvyklého nájemného), aniž by věc předložil velkému senátu kolegia. 9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka také vytýká, že odmítl dovolání jako nepřípustné, ačkoli vymezila otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo a dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny nebo byly vyřešeny v rozhodnutí dovolacího soudu rozdílně oproti napadenému rozhodnutí. V dovolání, jakož i jeho doplnění, byla řádně vymezena judikatura, od níž se Nejvyšší soud odchýlil při zjišťování výše obvyklého nájemného z bytu, který je ve velmi špatném technickém stavu, aniž by tuto změnu odůvodnil. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s posouzením Nejvyššího soudu, že uplatnila nezpůsobilé dovolací důvody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. 12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 13. Stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení výše uvedených rozsudků obvodního a městského soudu, z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že napadá nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale i jemu předcházející rozsudky obvodního soudu a městského soudu. Proto tyto rozsudky Ústavní soud přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzvat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) 14. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i předcházejících roz