IV.ÚS 1034/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1034/21 ze dne 29. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Markem Czivišem, LL.M., advokátem, sídlem Přemyslovská 48/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 8 Tdo 1321/2020-1495, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2020 č. j. 7 To 215/2020-1446 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. května 2020 č. j. 24 T 163/2014-1417, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného trestního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tento přečin stěžovatel podle obvodního soudu spáchal (ve stručnosti řečeno) tím, že jako ředitel odboru interního auditu a kontroly Ministerstva vnitra sestavil komisi k prověření a objasnění skutečností uváděných podřízenou poškozenou L. K. k okolnostem, za kterých mělo dojít ke ztrátě její peněžní hotovosti uložené na pracovišti v ohnivzdorné skříni (dále jen "trezor") ve dnech 12. 9. 2013 až 2. 10. 2013. Ačkoliv tato komise mu ve svém písemném výstupu navrhla, aby poškozenou seznámil s výsledky šetření a doporučil jí, aby ztrátu nahlásila orgánům činným v trestním řízení, donutil poškozenou nepravdivě uvést, že ztracenou hotovost našla. Poté, co se jeho podřízený odsouzený V. Ch. (dále jen "spoluobviněný") k odcizení hotovosti přiznal, stěžovatel v úmyslu umožnit mu uniknout trestnímu stíhání vedl s poškozenou jednání, při kterém ji ujišťoval, že jí spoluobviněný peníze vrátí. Současně ji žádal, aby tuto záležitost neřešila prostřednictvím ministra či policie, přičemž naléhal na spoluobviněného, aby odcizenou částku 360 000 Kč zaslal poškozené na její účet, čímž mu pomáhal, aby nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání, a tuto událost ani později policii nenahlásil. 3. Napadeným usnesením Městský soud v Praze podle § 256 trestního řádu stěžovatelovo odvolání zamítl. 4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. 5. Pro úplnost se uvádí, že stěžovatel byl již předtím uznán vinným stejným přečinem, a to rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. 24 T 163/2014 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců a že usnesením městského soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 7 To 247/2015 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání. Proti rozsudku obvodního soudu ve spojení s usnesením městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 8 Tdo 1504/2015-978 odmítnuto. Tato rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, načež je Ústavní soud nálezem ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1501/16 (N 92/85 SbNU 571) zrušil, a to z důvodu porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Stěžovatelova argumentace 6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v daném trestním řízení byla porušena ustanovení (pozn.: zřejmě trestního řádu) o dokazování i o vedení trestního řízení, byly v něm použity nezákonné prostředky a nebyl dodržen "důkazní postup, který nebyl též řádně odůvodněn", a obecné soudy se neřídily posouzením Ústavního soudu, jenž v této věci vydal nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 (viz výše). Konkrétně se obvodní soud nevypořádal s rozpory mezi dokazováním, zjištěným skutkovým stavem a následným rozhodnutím a neprovedl řádné dokazování. Upozorňuje, že Ústavní soud zrušil zmíněná rozhodnutí pouze vůči jeho osobě, ačkoliv dokazování bylo prováděno ve vztahu k němu i spoluobviněnému a bylo označeno za rozporné s ústavním pořádkem, přičemž obvodní soud vycházel ze stavu "v nezrušené části rozsudku". Obvodní soud podle stěžovatele nereflektoval požadavky Ústavního soudu na dokazování a procesní postup a opakovaně vydal rozsudek bez náležitého zjištění skutkového stavu, resp. bez přesvědčivého prokázání viny. Nevzal v potaz ústavněprávní konformitu celého procesu a řídil se pouze instrukcí Ústavního soudu ohledně dokazování, což však bylo označeno jako jeden ze způsobů, jak pokračovat v dokazování a celém procesu. 7. Podle stěžovatele pouhé doplnění řízení o několik důkazů není dostačující a neznamená vyhovění jinak nezákonného procesu požadavkům ústavnosti. Ústavní soud totiž uvedl, že skutkový děj nebyl přesvědčivě zrekonstruován, přičemž nebylo dostatečně objasněno, zda se předmětného jednání skutečně dopustil, když veškeré důkazní návrhy obecné soudy paušálně odmítly bez bližšího odůvodnění jako nadbytečné a nepodstatné. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku tak není možné označit za přesvědčivé, neboť nebyl dán soulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry. Ústavní soud přitom uvedl, že v následujícím řízení bude možné doplnit dokazování jím (stěžovatelem) navrženými důkazy, např. jeho konfrontací s poškozenou, výslechem dalších svědků, listinami apod., obvodní soud si však uvedený nález vyložil jako instrukci doplnit dokazování o několik málo důkazů, což ale učinil opět se závažnými vadami celého procesu i odůvodněním samotného rozsudku. 8. Obvodnímu soudu stěžovatel dále vytýká, že řadu důkazů "převzal" z původního zrušeného rozsudku, přičemž jeho výklad, že byl zrušen jen ve vztahu k němu, je-li celé řízení a rozhodnutí pro všechny obžalované neoddělitelné, je zcela chybný, přičemž je názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí měla být zrušena jako celek ke všem obžalovaným a dokazování mělo probíhat znovu a řádně. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby byl spoluobviněný následně v řízení vyslechnut obvodním soudem jako svědek, ač i nadále byl v postavení obviněného, v důsledku čehož byl i nesprávně poučen, nicméně i za této situace trval na tom, že se ničeho nedopustil. Upozorňuje, že poškozená měnila své výpovědi a tyto byly vzájemně rozporné, a proto nebylo prokázáno, že by předmětný obnos byl vůbec v trezoru uložen a že byl jakoukoliv osobou vybrán. 9. Konkrétně stěžovatel upozorňuje, že poškozená měnila důvody uložení peněz do trezoru, i jejich výši, což budí pochybnosti o pravdivosti jejích tvrzení, navíc většina uváděných důvodů byla vyvrácena, tedy že by si zapůjčila kasičku, ve které byla hotovost uložena. Podezření budí např. to, že k otevření trezoru byli voláni svědci, proč poškozená čekala na předání klíčů při absenci několika osob, které jimi disponovaly, když měla k dispozici duplikát, nebylo řečeno, že o uložení věděly další osoby a proč přechovávala hotovost v trezoru, když měla k dispozici bankovní účty, nebyly vyřešeny nesrovnalosti v listinných důkazech, zejména změny na výpisu, který měl potvrdit vrácení finančních prostředků na bankovní účet poškozené. Stěžovatel odmítá, že by celou záležitost tajil, otázka krádeže byla řešena na poradách vedení i na jednání komise, kterou ustanovil, přičemž poukazuje na výpověď řady svědků, a upozorňuje, že v době spáchání údajné krádeže čerpal dovolenou v Chorvatské republice, že žádná z osob přítomných otevření trezoru kasičku neviděla, nadto poškozená sepsala potvrzení, že ztracené peníze našla. Tyto nesrovnalosti nebyly prošetřeny, a proto důkazní situace zůstala nezměněna. 10. Nevěrohodnost poškozené podle stěžovatele mají podporovat záznamy rozhovorů, které iniciovala, neboť v části nich šeptá, aby ji nebylo slyšet, a tudíž tyto záznamy nejsou autentické. Nadto některé osoby, se kterými rozhovor vede, o tom, že jsou sledovány, vědí a podle toho odpovídají, což prý snižuje důkazní hodnotu záznamu pohybu věcí a osob na nulu. Rovněž v nově vedeném řízení, jak stěžovatel dále namítá, nebyla vyřešena otázka zákonnosti nařízeného záznamu hovoru osob,