IV.ÚS 1034/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1034/24 ze dne 9. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tiskárny Havlíčkův Brod a. s., sídlem Husova 1881, Havlíčkův Brod, zastoupené Mgr. Janou Pivoluskovou, advokátkou, sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2024 č. j. 30 Af 33/2020-81 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 7 Afs 13/2022-48, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá vyslovení, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 4 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Ministerstvo průmyslu a obchodu poskytlo stěžovatelce příslib investiční pobídky formou slevy na dani z příjmů podle § 1a odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách) a § 35b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Sleva na dani podle investiční pobídky byla stěžovatelce přiznána v rozsahu maximálně 30 % z celkové hodnoty nákladů jí vynaložených. V roce 2015 pořídila stěžovatelka pro účely investiční pobídky majetek v hodnotě 29 167 834,50 Kč a v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015 uplatnila slevu na dani ve výši 4 251 410 Kč. Stěžovatelka uplatnila při odpisování majetku způsob rovnoměrného odpisu podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. 3. Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen "správce daně") po provedeném řízení dospěl k závěru, že v případě pořízeného majetku byly u stěžovatelky splněny podmínky pro zvýšení odpisů v prvním roce odpisování o 10 % podle § 31 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů, což stěžovatelka při odpisování majetku nevyužila. Stěžovatelka tedy nesnížila základ daně uplatněním odpisů hmotného majetku v nejvyšší možné míře. Správce daně stěžovatelce snížil nárok na slevu podle § 35b odst. 7 zákona o daních z příjmů o částku 554 171 Kč, kterou doměřil platebním výměrem ze dne 17. 5. 2017 a současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřené částky, tj. 110 827 Kč. K odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vedlejší účastník snížil rozhodnutím ze dne 17. 3. 2020 doměřenou daň na částku 401 856 Kč a penále na částku 80 372 Kč. 4. Vedlejší účastník v rozhodnutí uvedl, že sousloví "uplatní v nejvyšší možné míře všechny odpisy" v § 35a odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o daních z příjmů znamená, že stěžovatelka byla povinna aplikovat zvýšení odpisů o 10 % v prvním roce odpisování podle § 31 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů. To vyplývá nejen z jazykového výkladu daného ustanovení, ale také z teleologického výkladu. Argumentaci stěžovatelky považoval uplatnitelnou pouze v ideálních případech průběhu čerpání slevy. Může však dojít k situaci podle § 35a odst. 9 zákona o daních z příjmů (poplatník oznámí správci daně, že již nebude slevu na dani uplatňovat), dále může dojít k poškození nebo zničení majetku a v těchto situacích se nebude krýt období uplatňování odpisů a období čerpání slevy, tj. majetek nebude plně odepsán v období uplatňování slevy. Své závěry podpořil uvedením odborné literatury a výstupy z Koordinačního výboru Ministerstva financí č. 195/27.11.07. Stěžovatelka tak neaplikací § 31 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů porušila zákonné podmínky § 35a odst. 2 písm. a) téhož zákona. 5. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2021 č. j. 30 Af 33/2020-62 (dále jen "první rozsudek") rozhodnutí vedlejšího účastníka z důvodu nezákonnosti zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Předmětem sporu byl výklad § 35a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o daních z příjmů. Krajský soud konstatoval, že § 35a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o daních z příjmů stanoví pro poplatníka uplatňujícího slevu na dani z titulu investiční pobídky, dvě základní podmínky. Poplatník musí uplatnit všechny (i fakultativní) odpisy podle § 26 až 33 zákona o daních z příjmů. Dále je v případě rovnoměrného odpisování povinen využít maximálních ročních odpisových sazeb, které stanoví § 31 zákona o daních z příjmů. Není však jeho povinností zvolit zvýšenou sazbu odpisu v prvním roce odpisování podle § 31 odst. 1 písm. b) až d) zákona o daních z příjmů. 6. Proti rozhodnutí krajského soudu podal vedlejší účastník kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k odlišnému právnímu názoru. Podle něj stěžovatelka využila svého práva na volbu způsobu odpisování hmotného majetku podle § 31 zákona o daních z příjmů tím, že se rozhodla pro rovnoměrný odpis hmotného majetku. V rámci zvoleného způsobu odpisování však byla povinna využít v nejvyšší možné míře všech odpisů podle § 26 až § 33 zákona o daních z příjmů, tedy i zvýšeného odpisu v prvním roce odepisování podle § 31 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že argumentace stěžovatelky ani krajského soudu nevede k závěru o nejednoznačnosti výkladu § 35a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o daních z příjmů či o možnosti dvojího výkladu a tím i k uplatnění zásad in dubio mitius a in dubio pro libertate. 7. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že nelze textaci uvedenou v § 35a odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů "v nejvyšší možné míře" ztotožňovat s požadavkem, aby daňový subjekt uplatňoval v rámci odpisů zvýšení odpisů podle § 31 odst. 1) písm. d) zákona o daních z příjmů. Zvýšený odpis lze uplatnit pouze u majetku s maximální dobou daňového odpisování 10 let, přičemž období uplatňování slevy činí také 10 let. Zvýšeným odpisem tak nedochází ke zkrácení doby daňového odpisování, ale k jinému rozložení výše částky uplatňovaných odpisů v průběhu období odepisování (stále v období uplatnění slevy), takže stěžovatelce v období uplatňování slevy neplyne žádná výhoda, a rozhodně nedochází k posouvání snižování daňových základů z tohoto důvodu až za období uplatňování slevy. Účel zákona tak stěžovatelka naplnila. 9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud v prvním rozsudku podal komplexní, věcnou a srozumitelnou interpretaci § 35a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o daních z příjmů ve spojení s § 31 odst. 1 téhož zákona (viz body 19 až 25 prvního rozsudku). V řízení před Nejvyšším správním soudem tedy existovaly dva rovnocenné výklady nejednoznačné právní úpravy. V této situaci byl Nejvyšší správní soud povinen postupovat v souladu se zásadami in dubio mitius a in dubio pro libertate. 10. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud při své interpretaci vychází i z toho, že podle něj "nelze po správci daně požadovat, aby podrobně posuzoval situaci každého daňového subjektu". K tomu stěžovatelka uvádí, že právě naopak je povinností správce daně posoudit situaci každého daňového subjektu do té míry, aby bylo možné posoudit, zda splňuje podmínky investiční pobídky, přičemž tato kontrola u stěžovatelky byla velmi podrobná. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky 11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení. 12. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření především odkázal na napadený rozsudek, kterým nezasáhl do práv stěžovatelky, a setrval na svém výkladu § 35a odst. 2 bod 1. zákona o daních z příjmů. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, kdy byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. 13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že při výkladu § 35a odst. 2 bod 1 zákona o daních z příjmů musí uplatňovat zákonné pravidlo v jeho jednoduchosti, tj. tak, že daňový subjekt musí uplatnit vše, co v danou chvíli může, aby dosáhl snížení základu daně v nejvyšší možné míře. Podle vedlejšího účastníka, krajský soud v prvním rozsudku předestřel výklad, který koliduje již se samotným zněním z