IV.ÚS 1036/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1036/16 ze dne 14. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů A) V. K. a B) A. K., oba zastoupeni Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční 13, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2015 č. j. 5 Tdo 1300/2015-30, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2015 č. j. 2 To 50/2015-1103 a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 1. 2015 č. j. 3 T 232/2014-1075, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve společné ústavní stížnosti ze dne 29. 3. 2016 manželé V. K. a A. K.(dále též jen "obvinění" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v jejich trestní věci byla porušena základní práva a svobody zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 27. 1. 2015 rozsudkem č. j. 3 T 232/2014-1075 Okresní soud v Šumperku (dále jen "nalézací soud") obviněné uznal vinnými přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a odsoudil podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil, a zkušební dobu stanovil v trvání dvou roků. Trestný čin spáchali obvinění tím, že občanskoprávní smlouvou ze dne 1. 10. 2010 zúžili společné jmění manželů tak, že jejich nemovitý majetek přešel do výlučného vlastnictví obviněné V. K.; následně pak obviněná dne 7. 3. 2011 uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem pro pohledávku ve výši 3 000 000,- Kč ve prospěch rodinného příbuzného M. D. Tímto nekalým postupem měli obvinění zmařit uspokojení věřitele Miroslava Keprta, jemuž byl obviněný A. K. povinen, podle pravomocného rozsudku vydaného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 35/2004, zaplatit částku 1700 000,- Kč. Dne 19. 3. 2015 usnesením č. j. 2 To 50/2015-1103 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněných proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 27. 1. 2015 č. j. 3 T 232/2014-1075 zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že výroky o vině i trestu napadeného rozsudku nalézacího soudu byly zákonné a odůvodněné, použitá právní kvalifikace byla přiléhavá, a své závěry podrobně odůvodnil. Dne 9. 12. 2015 usnesením č. j. 5 Tdo 1300/2015-30 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněných proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2015 č. j. 2 To 50/2015-1103 jako zjevně neopodstatněná odmítl. III. V částech I a II ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulovali dosavadní průběh a výsledky trestního řízení, polemizovali se způsobem dokazování v průběhu řízení a se způsobem, jakým byly odvolacím soudem a dovolacím soudem posouzeny jejich odvolací a dovolací námitky. V části III ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že postupem obecných soudů všech stupňů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, právo na osobní svobodu a právo na shledání viny jen ze zákonných důvodů, zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a čl. 39 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, a čl. 90 Ústavy České republiky, zejména "užitím svévole, ignorováním podstatných okolností a faktů vyplývajících ze shromážděných důkazů, presumováním úmyslné formy zavinění, zejm. u stěžovatelky č. 1, užitím trestněprávní normy v případě skutkově vymezeném tak, že na něj tato norma nedopadá, tedy porušením zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, zásady in dubio pro reo, zásady rovnosti zbraní, zásady přiměřenosti užití prostředků trestní represe." Obecným soudů stěžovatelé vytkli, že se nezabývaly hmotněprávní existencí údajné pohledávky Miroslava Keprta, a vyšly toliko z rozhodnutí civilních soudů, čímž pominuly deklaratorní charakter civilních rozhodnutí, a zavinění v zákonem vyžadované formě u stěžovatelky pouze předpokládaly, aniž by k tomu byl v řízení proveden jediný důkaz. Obecné soudy rovněž měly porušit zásadu přiměřenosti trestní represe v situaci, kdy Miroslav Keprt má dostatek civilních prostředků ke své ochraně. Způsobení škody věřiteli je obligatorním účinkem nezbytným k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Takový účinek podle názoru stěžovatelů však nenastal a odsouzení stěžovatelů pro dokonaný trestný čin je tak zjevným porušením práva na spravedlivý proces a trest jen na základě zákona. Stěžovatelé dále polemizovali se způsobem, jakým dovolací soud vyložil pojem dobytnost pohledávky v ustanovení § 222 tr. zákoníku, a tento výklad označili za odporující smyslu zákonného ustanovení. Stěžovatelé shrnuli, že v jejich případě nedošlo k naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu ve smyslu § 222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť ke způsobení škody na majetku údajného věřitele M. Keprta nedošlo; teprve v případě, že by k jeho škodě neúspěšným vymáháním své pohledávky v exekučním či jiném vymáhacím řízení došlo, lze prý o trestní odpovědnosti hovořit. Stěžovatelé se domnívají, že ustanovení § 222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nepřipouští jiný výklad, než že postihuje toliko situace, kdy věc, ať již hmotná či nehmotná, která je předmětem závazku mezi věřitelem a dlužníkem, je zatížena, tedy je snížena její hodnota nebo ekonomická účelnost pro druhou smluvní stranu, tj. věřitele. Stěžovatelé nezastavili věc, která by byla předmětem závazku mezi věřitelem a dlužníkem (stěžovatelem). Úmyslné zavinění stěžovatelky nebylo prý nijak prokázáno, rovněž nebyla postavena najisto skutečnost, že poškozený je skutečně věřitelem stěžovatele. Poskytnutí originálu soudního spisu kontradiktorně postavenému účastníku řízení, tj. Nejvyššímu státnímu zastupitelství před předložením věci k rozhodnutí Nejvyššímu soudu České republiky o podaném dovolání stěžovatelů, je podle názoru stěžovatelů porušením procesní zásady rovnosti zbraní. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy nesprávně právně posoudily zjištěné skutkové okolnosti, pokud došly k závěru, že naplňovaly skutkovou podstatu přečinu, pro který byli pravomocně uznáni vinnými a odsouzeni. Ústavní soud konstatuje, že argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou z převážné části jen opakováním argumentů již dříve uplatněných v trestním řízení, s nimiž se soudy všech tří stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně a ústavně relevantním způsobem vyrovnaly. Dále připomíná, že nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem mohou být v ústavní stížnosti oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. Odvolací soud, jak plyne z odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného usnesení, námitkám stěžovatelů směřujících do výroku o vině nepřisvědčil a konstatoval, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem odpovídají výsledkům provedeného dokazování, provedené důkazy tvoří ucelený a logický řetězec důkazů svědčících zcela bez pochybností o vině obou obviněných, a neshledal porušení zásady volného hodnocení důkazů vyplývající z § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Ve vztahu k obviněnému odvolací soud konstatoval, že v rámci odvolacích námitek v podstatě jen zopakoval obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před nalézacím soudem, kterou se nalézací soud náležitým způsobem zabýval. Odvolací soud zopakoval časovou posloupnost jednotlivých rozhodnutí v rámci probíhajícího občanskoprávního sporu mezi obviněným a poškozeným Keprtem v souvislosti s kroky, které činili obvinění, a konstatoval, že především z této časové posloupnosti porovnáním vývoje jednotlivých rozhodnut