IV.ÚS 1039/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1039/23 ze dne 21. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Akad. arch. Mag. Alexandera Mandice, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2023 č. j. 25 Cdo 3219/2021-279 a části II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021 č. j. 12 Co 249, 250/2020-232, ve které nebyl zrušen I. výrokem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2023 č. j. 25 Cdo 3219/2021-279, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UNIQA Sachversicherung AG, sídlem Untere Donaustrasse 21, Vídeň, Rakouská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení označených výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho práv podle čl. 7 odst. 1, čl. 31 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že na základě žaloby stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 3. 2020 č. j. 30 C 69/2016-173 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 167 030 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části žalobu na zaplacení 2 282 322 Kč s příslušenstvím zamítl. Stěžovatel byl na území Rakouské republiky poškozeným v dopravní nehodě. V řízení nebylo sporu o rozsáhlých zraněních stěžovatele, jeho hospitalizaci a následné rehabilitaci. Proti vedlejší účastnici, u které měl viník nehody sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, uplatnil stěžovatel žalobou nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku nehody ve výši, v níž nedošlo k mimosoudnímu vyřešení sporu. Žalobní nárok se skládal ze samostatných částek za: 1. ušlý zisk - ztrátu na výdělku (1 637 993 Kč), 2. náklady dietního stravování (246 224 Kč), 3. náklady na zvláštní výbavu do vozidla (147 296 Kč), 4. náklady na cestovné a parkovné (237 006 Kč), 5. náklady na překlad lékařských zpráv (22 225 Kč) a 6. náklady na administrativní výpomoc (30 000 Kč). 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") II. výrokem v záhlaví označeného rozsudku potvrdil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu. Městský soud dospěl po částečném doplnění dokazování k závěru, že obvodní soud učinil dostatečná skutková zjištění, která správně právně posoudil. Předně měl za to, že obvodní soud rozhodl správně, nepřiznal-li stěžovateli náhradu ušlého výdělku (viz výše jako 1. nárok), neboť stěžovatel nepředložil relevantní důkazy. Potvrzení zamítnutí 2. nároku městský soud odůvodnil tak, že náklady na stravování nelze považovat za účelně vynaložené, neboť těmi jsou pouze náklady převyšující jinak běžně vynaložené náklady. Stěžovatel však při účastnickém výslechu vypověděl, že za stravu v rámci doporučené diety nevynaložil více nákladů, než na obvyklé stravování vynakládal před nehodou. Nároky č. 4, 5 a 6 (viz předchozí odstavec) byly nedůvodné, protože dané částky vynaložila obchodní společnost, nikoli stěžovatel. Ačkoli je stěžovatel jediným společníkem a jednatelem této společnosti, nemohla mu být přiznána náhrada škody, nevznikla-li škoda v jeho majetkové sféře, nýbrž se (případně) snížil majetek jiné osoby. V této částce tedy nebyl stěžovatel k žalobě aktivně legitimován. V posledku městský soud shledal, že 6. nárok nelze odškodnit podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. 4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil II. výrok rozsudku městského soudu, potvrzující zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu, v rozsahu 1. stěžovatelova nároku na náhradu ztráty na výdělku (výrok I). Ve zbývající části dovolání odmítl pro nepřípustnost (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že v rozporovaných právních otázkách 2. až 4. nároku stěžovatele je rozhodnutí městského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nároky č. 5 a 6 bylo nutno posuzovat jako samostatné nároky, u nichž je přípustnost dovolání zákonem vyloučena, neboť nepřesahují plnění ve výši 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel především namítá, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, opomněly některé důkazy, a jejich skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry. Podle stěžovatele soudy vycházely pouze z vybraných tvrzení a důkazů, které hodnotily povrchně, a nezohlednily všechny okolnosti věci. Obecné soudy např. neprovedly důkaz znaleckým posudkem k posouzení účelnosti nákladů dietního stravování a výslech lékaře, jenž dietu indikoval. Stěžovatel tvrdí, že prokázal všechny rozhodné okolnosti pro přiznání náhrady za náklady na dietní stravu. Tato dieta byla indikována lékařem (kvůli zvýšení hmotnosti stěžovatele v důsledku medikace a nemožnosti fyzické aktivity), byla prokázána účelnost nákladů, jakož i příčinná souvislost mezi náklady a dopravní nehodou. Obecné soudy měly vytrhnout z kontextu jedno stěžovatelovo tvrzení o nákladech na dietní stravu, aniž by provedly znalecký posudek a více se zabývaly porovnáním cen běžné a dietní stravy. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterých jsou náklady na dietní stravování zvýšené a spojené s léčením. 6. Dále je podle stěžovatele nerozhodné, byly-li náklady mající odůvodňovat jeho nároky č. 3 a 4 vynaloženy obchodní společností, nebo jím samým, byl-li jediným společníkem a jednatelem. Jestliže společnost sám vlastnil, měla by náhrada škody náležet také jemu jako fyzické osobě. Nadto "po nehodě došlo k převodu vozidla na jeho osobu, přičemž součástí jmění stěžovatele byla pohledávka spočívající v právu kdykoliv požadovat po společnosti [...] převedení vlastnického práva". K tomu dodal, že "osobou, které svědčí nárok na náhradu škody, nemusí být vždy nutně ten, komu svědčí vlastnické právo". Dospěly-li soudy k závěru, že k tomuto nároku není aktivně legitimován, měly ho poučit o povinnosti doplnit tvrzení a důkazy, což neučinily. Situace mohla být vyřešena postoupením pohledávky, což soudy nezohlednily. Dále soudy údajně přehlédly důležitost cest stěžovatele do Rakouské republiky. Stěžovatel poukazuje na principy, podle nichž se mu mělo dostat plné náhrady škody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Jelikož nebylo proti shora označeným nárokům stěžovatele č. 5 a 6 ze zákona (objektivně) přípustné dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], je ústavní stížnost v tomto rozsahu podána po lhůtě stanovené k jejímu podání. Tato lhůta počala běžet dnem následujícím po dni doručení rozsudku městského soudu stěžovateli (jeho zástupci). Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Jiné vady se nacházejí mimo mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. 9. Ústavní soud předesílá, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677)]. 10. Stejně tak Ústavní soud předesílá, že nijak nezpochybňuje stěžovatelovu újmu na