IV.ÚS 104/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 104/23 ze dne 14. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Karakevy a Giannise Karakevase, zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 24 Cdo 2763/2022-452 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2021 č. j. 18 Co 225/2020-339, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Evžena Rašovského, 2) Miloslavy Šťastové a 3) Františka Šťasty, 4) Evy Fojtíkové, 5) Ivy Stratilové a 6) Ivety Stratilové, 7) Ladislava Oratora a 8) Pavla Oratora, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip autonomie smluvní vůle a priority výkladu platnosti právního jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") domáhali určení, že jsou dědici zůstavitelky Anny Malíkové, a to na základě závěti datované dnem 14. 9. 2013. Po provedeném dokazování učinil okresní soud skutkový závěr, že zůstavitelka neučinila prohlášení před dvěma současně přítomnými svědky o tom, že listina se závětí je její poslední vůlí. Výpovědi svědkyň závěti před soudem vyhodnotil jako nevěrohodné, odlišné od toho, co tyto svědkyně uváděly před soudním komisařem, a jejich obsah shledal rozporným s výpovědí svědka Nováka, jehož výpověď považoval za zcela logickou a konzistentní, když na celé věci nebyl nikterak zainteresován. I kdyby okresní soud vzal za prokázané, že zůstavitelka učinila prohlášení o tom, že bylo její vůlí odkázat svůj byt stěžovatelům, nešlo by o prohlášení vyžadované právní úpravou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, konkrétně v § 476b. Projev vůle totiž musel zůstavitel učinit nikoliv o způsobu, jakým hodlá v závěti se svým majetkem naložit (tedy např. že zůstavitelka hodlala svůj byt odkázat stěžovatelům), ale projev vůle zůstavitele se musel vztahovat ke konkrétní listině - závěti. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny veškeré občanským zákoníkem předpokládané formální náležitosti závěti, dospěl okresní soud k závěru o její neplatnosti a rozsudkem ze dne 23. 7. 2020 č. j. 34 C 143/2018-255, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 9. 2020 č. j. 34 C 143/2018-289, žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. výrok). 3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v I., II. a IV., výroku (I. výrok), změnil jej ve III. výroku o náhradě nákladů řízení státu (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Podle krajského soudu vycházel okresní soud správně z toho, že v dědickém řízení vznikl spor mezi stěžovateli a sedmým a osmým vedlejším účastníkem o dědické právo stěžovatelů na základě závěti. Spornou byla zejména otázka, zda zůstavitelka před dvěma současně přítomnými svědky prohlásila, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, jak to vyžadoval § 476b občanského zákoníku. V řízení před okresním soudem přitom svědkyně závěti podle krajského soudu tvrdily, že zůstavitelka měla prohlásit, že její vůlí je, aby byt odkázala stěžovatelům, proto i krajský soud uzavřel, že nedošlo k prohlášení zůstavitelky o tom, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, neboť zůstavitel musí svůj projev vůle učinit o způsobu, jakým hodlá v závěti se svým majetkem naložit, ale ve vztahu ke konkrétní listině, přičemž svědkům závěti nemusí být obsah této listiny vůbec znám. 4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelů přípustným v právní otázce, zda zůstavitelka prohlášením, že její vůlí je odkázat byt stěžovatelům, ačkoliv v závěti pořídila i o jiném majetku ve prospěch dalších osob, před dvěma svědky současně přítomnými projevila, že listina (závěť) obsahuje její poslední vůli ve smyslu § 476b občanského zákoníku, nikoliv opodstatněným. Nejvyšší soud připomenul, že pro vyhovění požadavkům uvedeného ustanovení je nutné, aby zůstavitel způsobem nevzbuzujícím pochybnost projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli. Krajský soud (shodně se soudem okresním) přitom dospěl k závěru, že prohlášení zůstavitelky, že její vůlí je byt odkázat stěžovatelům, není prohlášením o tom, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, a to navíc za situace, kdy v závěti disponovala dalším svým majetkem, který odkázala jiným závětním dědicům. Toto hodnocení krajského soudu považoval Nejvyšší soud za správné. Uvedený závěr nemohly zpochybnit ani námitky stěžovatelů o právním formalismu a o porušení autonomie smluvní vůle, neboť přehlíží, že jimi namítaná pravidla jsou svou povahou pravidly interpretační povahy, která neslouží k doplnění absentujících formálních náležitostí právního jednání a která se uplatní teprve v případě, kdy právní úkon (v posuzované věci allografní závěť zůstavitelky) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti a naopak vzniknou pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná. O takový případ však v dané věci podle Nejvyššího soudu nešlo. Povolání svědků závěti přitom slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou vůli, objeví-li se po jeho smrti pochybnosti, zda skutečně jde o poslední vůli, tedy aby bylo věrohodným způsobem ověřeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele. II. Argumentace stěžovatelů 5. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu), a to i z hlediska délky soudního řízení, a byly porušeny principy autonomie smluvní vůle a přednosti výkladu platnosti právního jednání na úkor závěru o jeho neplatnosti. Námitky zákonných dědiců ke způsobu pořízení závěti považují stěžovatelé za absurdní, neboť ani jeden z jejich opatrovníků pořízení závěti nebyl přítomen. Nepřípadný je rovněž podle stěžovatelů odkaz Nejvyššího soudu na usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, neboť v tomto řízení byla namítána neplatnost a nepravost závěti s poukazem na údajnou absenci pravého podpisu zůstavitelky. Takové námitky však prostřednictvím opatrovníků sedmého a osmého vedlejšího účastníka vznášeny nebyly. 6. Dále stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) a zdůrazňují myšlenku, že by vždy měla platit priorita skutečné vůle subjektu práva činícího právní jednání nad formálním projevem této vůle. Proto krajský soud ani Nejvyšší soud neměly upřednostňovat jazykový projev, ale měly naopak chránit skutečnou vůli zůstavitelky. Vede-li výklad smlouvy podle Nejvyššího soudu z pohledu stran k absurdnímu výsledku, je třeba se takovému absurdnímu důsledku vyhnout. O úmyslu zůstavitelky odkázat svůj byt stěžovatelům svědčí podle nich i skutečnost, že již v roce 2011 jim údajně v jiné závěti odkázala jiný svůj byt, byť jej později prodala. 7. Stěžovatelé dále upozorňují, že svědkyně závěti byly řádně vyslechnuty soudem až 7 let od podpisu předmětné závěti a namítají, že okresní soud nejprve ve svém rozsudku nesprávně a nezákonně porovnával jejich výpovědi učiněné před soudním komisařem s jejich výpověďmi před okresním soudem samotným. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je