IV.ÚS 1043/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1043/18 ze dne 27. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2015 č. j. 1 To 53/2014-5367, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 2. 2014 č. j. 47 T 1/2008-5250 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že společnost, jejíž byl jednatelem (jako tzv. bílý kůň), dovážela do České republiky větší množství benzinu a nafty, než umožňovalo získané povolení, a následně stěžovatel i další obžalovaní jednali tak, aby toto dovezené zboží nemohlo být řádně zdaněno. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nepřisvědčil přitom stěžovatelově obhajobě, že jednání nemůže být trestným činem, pokud jej částečně zavinilo i jednání zaměstnanců správce daně. Povinnosti daňového subjektu vyplývají přímo ze zákona a z jednání zúčastněných osob je patrné jejich úmyslné porušování. Stěžovatelova společnost tyto povinnosti porušila především neoprávněným zvýšením dováženého objemu zboží, nedostatečným zajištěním spotřební daně a opožděným podáváním příslušných dokladů. Následně došlo k vyvádění značného majetku z vlastnictví společnosti, aby nároky státu nemohly být dle zákona uspokojeny. Stěžovatelovu roli tzv. bílého koně potvrzuje dle soudu jeho vlastní jednání, kdy v dané obchodní oblasti neměl žádné zkušenosti, majetkové pozadí počátků tohoto podnikání je nejasné a provozní činnosti společnosti fakticky zajišťoval někdo jiný. I před orgány činnými v trestním řízení stěžovatel vystupoval jen podle připravených listin. Obžalovaní přitom nebyli odsouzeni za pouhé neodvedení daně, ale za velmi aktivní bránění správci daně v kontrole dovozů a sledování obchodní aktivity společnosti, v důsledku čehož fakticky znemožnili včasné vyměření daně a s ohledem na další majetkové přesuny rovněž její vymožení. 3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a státní zástupce odvolání, na jehož základě zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") uvedený rozsudek ve výrocích o trestech a sám nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání na dobu sedmi let. Pokud jde o skutkové a právní závěry, vrchní soud se zcela ztotožnil s argumentací soudu krajského, kterou sám obsáhle zopakoval. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění potvrdil všechny právní i skutkové závěry soudů nižších stupňů. Velmi obsáhle se vypořádal s otázkou přípustnosti použití nařízených odposlechů. Příkazy k nim sice nesplňovaly podmínky judikatury Ústavního soudu, tyto však byly vysloveny až po jejich vydání. S odkazem na jinou judikaturu Ústavního soudu tak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že relevantní nálezy mají závazné účinky ex nunc a na stěžovatelovu věc se tedy neaplikují. Zároveň potvrdil, že stěžovatel nebyl odsouzen za pouhé neodvedení daně či jiný dílčí daňový delikt, ale za soustavné a úmyslné jednání, které mělo zabránit řádnému vyměření a vymožení daně. Všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby byly dle Nejvyššího soudu naplněny. V dané věci rovněž nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, přestože byla plátcům daně uložena povinnost uhradit daňové penále. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v tomto směru v souladu se svojí starší judikaturou, jakož i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Hodnocení soudů nižších stupňů neobsahuje dle Nejvyššího soudu tzv. extrémní rozpor. 5. Pro úplnost třeba uvést, že usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 1982/16 byl stěžovatelův dříve podaný návrh na zrušení napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu vyčleněn k samostatnému projednání pod sp. zn. III. ÚS 1043/18. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k extenzivnímu výkladu znaků trestní odpovědnosti, kdy stěžovatel nemohl před orgánem finanční správy důležité informace tajit, neboť ten již všechny tyto informace měl. Z formulace tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku není dle stěžovatele zřejmé, že někoho uváděl v omyl, využil něčího omylu, či zatajoval některé skutečnosti. I dle soudem vyžádaného znaleckého posudku byla stěžovatelem dodaná daňová přiznání správná. Část výrokové věty, kde soud hovoří o ztěžování vymáhání daně, pak vůbec nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu, jakkoliv se může jednat o trestný čin jiný. 7. Dále stěžovatel namítá, že jeho trestní věc nebyla soudem projednána v přiměřené lhůtě, když průtahy způsobila podle něj nečinnost krajského soudu. Přesto vrchní soud stěžovateli ještě trest zpřísnil a navzdory starší judikatuře trestní řízení ani nezastavil, ani trest výrazně nesnížil. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 8. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2018, stěžovatel nad rámec již uvedených argumentů namítal, že závěr soudů, dle nějž se stěžovatel snažil zatajit dovážené zboží, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tedy zejména výpověďmi zaměstnanců správce daně a souvisejícími listinnými důkazy, z nichž vyplývá, že veškeré jednání bylo pod kontrolou správce daně. Dále uvádí, že za totožné jednání byl již sankcionován v daňovém řízení a jeho odsouzením v trestním řízení tak došlo k porušení zásady ne bis in idem. Dle stěžovatele na sobě byla obě řízení nezávislá a nebyla tak splněna podmínka jejich blízké spojitosti. Penále vyměřené v daňovém řízení mělo kvůli své výši povahu trestněprávní sankce. Samotné vymáhání správní sankce pak nebylo dle stěžovatele dostatečně objasněno. Stěžovatel uhradil daň přesně ve vyměřené výši. V době údajného páchání trestné činnosti nebyla v českém právním řádu zakotvena odpovědnost právnických osob, a proto musí být jednání přičitatelné osobě, která za ni jednala, což byl v dané věci stěžovatel. Jestliže za toto jednání byly již uloženy dříve nějaké sankce, je následné trestní stíhání porušením uvedené zásady. Po provedeném dokazování navíc stále existují důvodné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudy rozhodovaly věc bez spisů správce daně. Ve výsledku byly účelovým postupem státních orgánů vytvořeny formální podmínky pro stěžovatelovo odsouzení, ačkoliv jeho jednání nebylo trestné. Soudy nedodržely tzv. engelovská kritéria pro aplikaci zásady ne bis in idem, která aplikuje Evropský soud pro lidská práva. Konkrétně nebyla dle stěžovatele splněna podmínka zabránění dvojímu shromažďování a hodnocení důkazů a podmínka úzké časové spojitosti mezi řízeními. Obě řízení probíhala zcela odděleně. 9. Dále namítá, že odposlechy v jeho věci byly nařízeny v rozporu s ústavními principy. Odůvodnění příslušných příkazů hodnotí jako zcela nedostatečné. Nejsou v něm rozvedeny klíčové skutkové okolnosti, zejména indicie konkretizující podezření policejního orgánu. Podle stěžovatele tak nebyl postup soudů souladný ani s tehdejší právní úpravou. Soudy měly kupříkladu povinnost zjistit jména majitelů telefonů, což vzhledem k činnosti operátorů nebyl problém. Navíc soudy poukazují na skutečnost, že odposlechy byly převzaty z jiné trestní věci, což ovšem není pravda. Žádné jiné trestní řízení dle stěžovatele neexistuje. 10. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu řízení došlo k opakovanému výslechu svědků (cestou tzv. právní pomoci ze zahraničí), aniž by jim mohla obhajoba klást otázky. Orgány činné